Liberecký baletní soubor Divadlo F. X. Šaldy Liberec zařadil do svého repertoáru nový složený večer s názvem Maškaráda / Čarodějná láska / Špásování. Jeho dramaturgicky jednotícím tématem bylo pro choreografku Kateřinu Dedkovou–Frankovou zobrazení tří tváří lásky – dramatické, vášnivé a hravé. Do jednoho představení tak zakomponovala tři tituly, které vystihují její záměry.
Jako první zazněla Maškaráda Arama Chačaturjana, kterou zkomponoval v roce 1941 pro stejnojmenné drama Michaila Jurijeviče Lermontova. Tato scénická verze byla velmi úspěšná, a tak ji skladatel upravil o tři roky později do podoby orchestrální suity. Ta má pět částí: Valčík, Nokturno, Romanci, Mazurku a Kvapík.
Kateřina Dedková převádí do své taneční kompozice nálady jednotlivých partů, avšak hudba ji často převyšuje. Je v ní více, než se autorce podařilo vystihnout v pohybu – choreografka pracuje s kroky dobových tanců, rozvádí je do prostoru, ale nedokázala převést atmosféru skladeb do stejně vzletných a nápaditých variací. Tanečníci zůstávají „zataveni“ v jisté strnulosti tělesného projevu – zvláště pánové působí prkenně (nemají ani možnost rozvinout pohyb do oblých linií). Jestliže choreografka měla v úmyslu nastínit Lermontovo drama, které za mužovu vraždu manželky činí zodpovědnou zkaženou společnost, v pohybovém ztvárnění se výrazněji nezobrazilo (Lermontov jej napsal v roce 1835, ale z cenzurních důvodů bylo inscenováno až v roce 1852). Taneční dění navozuje atmosféru plesové zábavy, která vyznívá smutně. Bílé a fialové róby dvou sólistek se odráží na tmavém horizontu. Jejich duety s partnery přinášejí vazby dobré partneřiny, tanečnice jistě zvládají špičkovu techniku a piruety. Tanečníci však nedostali více inspirativních pohybových podnětů, které by je nutily najít další možné polohy jejich tanečně-hereckého projevu.
Zdá se, že v následující Čarodějné lásce choreografka propadla jisté bezmoci, když předkládá krkolomně vystavěné pasáže. Pohyb bývá často nedokončen, nedoznívá a přechází kostrbatě do další fáze – proto je choreografie více o pózách, které chvílemi odporují emocionálnímu zabarvení hudby. I tělesný výraz jako by se příčil samotnému prožitku postav – ty působí většinou bezkrevně; například když Candelas tančí se svým nápadníkem nebo zemřelým milencem. Pohyb je tu zcela odstřižen od prožitků. Candelas tančí vedle svých partnerů, horizontální švihy paží spolu s kroky do stran vylučují prostor pro zásadnější komunikaci. Více temperamentu se objevuje v obřadním tanci ohně – ale i ten by si zasloužil větší šarm, gradaci a napětí. Oproti španělsky vášnivé hudební předloze Manuela de Fally je siť pohybových nápadů velmi řídká, téměř průhledná. Tím je také poznamenán výkon interpretů (Candelas – Valerija Radionová, Carmelo – Andrey Bayniyazov, Duch – Vladimír Kamenev), kteří, zaškatulkováni do stereotypních pohybových motivů, nemohou rozvinout charaktery svých postav a dát jim patřičnou živelnost. Pohybové tvarování je k tomu téměř nevede.
Uvolnění, hravost a spontánní projev přináší závěrečné Špásování. Pavel Šmok inspirován Mozartovým Diverimentem pro smyčce a dva lesní rohy vytvořil v roce 1978 úsměvnou hříčku (tehdy pro Balet Městských divadel pražských, později přejmenován na Pražský komorní balet), ve které si tentokrát v Liberci zašpásovali hlavně pánové A. Bayniyazov, V. Kamenev a Jaroslav Kolář. Poblázněně podléhají ženským svodům, jejich protějšky je škádlí a svádějí. Tanečníci si s chutí užívají toho, co jim Šmokova choreografie stále nabízí – vtipně pointované situace a herecky vtipné party.
Premiéra 13. 11. 2009
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu