Reminiscence na festival Montpellier Danse: Izraelská taneční vlna

15. 12. 2011 reportáže

Autor Marcela Benoniová

Mezinárodní festival Montpellier Danse, od 22. 6. do 7. 7. 2011

Typicky jihofrancouzská atmosféra doprovází tančení všeho druhu. Horko, rozpálené ulice vystřídá jen stín v podvečerních a nočních hodinách. Jako obvykle představuje i v letošním 31. ročníku festival Montpellier Danse soubory nejvyšší kvality i mladé začínající umělce. Po loňských světových tanečních celebritách si Jean Paul Montanari, ředitel festivalu a velký znalec a v jistém smyslu i mecenáš, vybral letos méně pompézní taneční soubory. Uvedl však celou řadu izraelských umělců, kterou zahajoval již světoznámý choreograf Ohad Naharin se skupinou Batsheva Dance Company. Po loňském úspěchu komornějšího i kultivovaného projektu Hora předvedl letos divoký i agresivně laděný Project 5. Tanečníci z jeho souboru pracují poněkud nezvykle ve srovnání s jinými mezinárodně uznávanými soubory. Místo klasického a moderního tanečního tréninku pracují v autorské technice nazvané Ga ga, kterou může provozovat vlastně každý z nás. Ga ga shrnuje takové penzum normálních všedních pohybů v kombinaci s moderní taneční technikou, dechovými cvičeními, nelehkými rytmickými i prostorovými variacemi. Leckde je na místě improvizace a osobnostní tvůrčí přínos. Naharin vytvořil tento pracovní proces ve chvíli, kdy se sám ocitl v poúrazovém a složitém stavu. Proto hledal poněkud všední řešení pro pohybový slovník svých kreací. Avšak i to má svá úskalí. V okamžiku, kdy by měli tanečníci dnešní Batsheva Dance Company na repertoáru jiného choreografa, který používá více technik skokové a rotační prvky, možná, že by měli problém. Ale to zatím nehrozí, protože Ohad Naharin si vystačí sám. A je ve vynikající formě ve smyslu osobní i tvůrčí svobody. Daří se mu. Je to v tuto chvíli izraelský taneční král. Théatre de l´Agora, 27. a 28.6.2011

Vynikající produkci Brilliant Corners předvedl mladší Emanuel Gat, který již několik let působí ve Francii. Pracuje s nevšední hudební předlohou jazzmana Thelonia Monka z roku 1957 stejně jako s tanečníky. Rozvrstvuje kompozici do času a prostoru, leckdy ji zastaví, tanečníky nechá v klidových obrazech, a jindy zhušťuje a přidává na síle. Přesto, že jde o abstraktní choreografii, bez konkrétních vztahů a vyprávění, mají Brilliant Corners největší úspěch u diváků i odborné kritiky. Dílo má neobyčejnou sílu a přesvědčuje nás o tom, kolik lze tancem a pohybem vyjádřit. Krásné je, že všichni, stejně jako v životě, se pohybují jiným způsobem a pak náhle se spojí v jednu kompaktní skupinu. Přes značný úspěch, který Emanuel Gat ve světě zaznamenává, je tato kompozice jednoznačně nejlepší. Théatre de l´Agora, 2. a 3.7. 2011 Podobně, ale více citově, pracuje Yuval Pick s malou skupinou tří francouzských tanečníků. Pod titulem Score jde více o hudební a zvukový rozměr. A o hledání tradic, znovunalézání podstaty v lidovém slova smyslu. Pohled do země zmítané neustálými nepokoji, ale silné ve svých pramenech, v energii a odvaze přežít. Yuval Pick podobně jako Emanuel Gat zůstává pracovat ve Francii, přebírá místo v Rillieux - la - Pape nedaleko Lyonu, kde do současnosti působila vynikající francouzská choreografka, Maguy Marinová. Théatre de l´Université, 5.7. 2011 Většina představení se odehrává na velkých scénách. Jednak pod otevřenou letní oblohou v Théàtre Agora, velkém dvoře a na nádvoří v bývalém klášteře Voršilek / le Cloitre des Ursulines / i v nově zbudovaných vnitřních studiových prostorách, dnes již všeobecně zvaných Agora de la danse. Je to celoroční sídlo festivalu Montpellier Danse, programace divadel i v regionech a sídlo CCN, Centre Chorégraphique National pod vedením Mathilde Monnierové. Na moderní scéně Opery Bérlioz / le Corum hostoval letos Flanderský Královský Balet z vlámských Antverp s emblematickým dílem Artifact Williama Forsytha, dnes již klasika současného tance. Artifact patřilo k eklatujícím dílům osmdesátých let, kdy Forsythe začínal ve Frankfurtu, ale kdo to dneska ví? Mistrovské dílo mluví vždy samo za sebe. A to je dlouhodobá politika tohoto festivalu, vzdělávat publikum, které se omlazuje a mění ve svých nárocích, stavět na jistotách i riskovat neporozumění i propad leckdy neumělých snah. William Forsythe patří ke stálicím montpellierského festivalu. Vrstevník našeho Jiřího Kyliána i Johna Neumeiera, jejichž umělecké začátky se střetly v slavném Stuttgartském Baletu a ohnisku mladých choreografických talentů, se etabloval v 80. letech ve Frankfurtu, kde nechal i pro celosvětový vývoj neopakovatelný a jedinečný taneční styl. Možná někde bez emocí, citů a vyprávění, ale zcela ojediněle, rozvíjí Forsythe klasický baletní styl. Na špičkách a v největším fyzickém nasazení rozvíjí baletní techniku. Ovšem bez pomád a kostýmů, stroze a vypočitatelně pracuje s lidským tělem. Zcela jasně navazoval na abstraktní balety legendárního George Balanchina, který vzešel z působení Ruských baletů Sergeje Ďagileva. Mnozí z jeho tanečníků i dalších reprodukujících jeho repertoár doznávají, „jak je vlastně snadnější po Forsythových produkcích zatančit čistě klasický historický repertoár, jako například Giselle či Labutí jezero“. Opéra Bérlioz / le Corum, 5. a 6. 7. 2011 V závěru festivalu se představil Hofesh Schechter s provokující událostí i rockovým koncertem zároveň v koncertní hale Zénith. Představení Political mother : Choreographer´s cut je vskutku jakýsi tanečně hudební „nářez“, kde hraje 24 hudebníků a tančí 15 tanečníků. Mladý choreograf Schechter rovněž pochází z Izraele, studoval na Jeruzalémské taneční akademii a posléze tančil v Batsheva Dance Company u Ohada Naharina. Nyní již devět let úspěšně působí v Londýně. V daném projektu je rovněž autorem hudby, režisérem a choreografem zároveň. Na mega scéně se střídají rocková hudební čísla spolu i s tématy hranými pouze na klasické akustické nástroje, taneční skupina vytváří dramatické obrazy připomínající tak trochu univerzálně potlačování, násilí a nátlak na lidskou společnost. Zároveň společné taneční kompozice jsou prvoplánově efektní a koncertně atraktivní. Hlubší záměr, který je skryt v titulu Political mother se však trochu ztrácí ve strhující především koncertní a hlučné podívané. Koncertní hala Zénith, 7.7. 2011

Barak Marshall předvedl na festivalu v Opeře Bérlioz / le Corum i ve městě Perpignan dvě rozdílné kompozice. Zatímco v Montpellier byla choreografie Rooster přijata spíše jako komerční vaudeville, v představení Monger celá skupina izraelských tanečníků přenášela na diváky poněkud tradiční a radostnou náladu židovských kupců, veselých i chvílemi nešťastně řešených situací v rodinách i společnosti. Živost, radost a vynikající strhující energie čiší z tvorby izraelských umělců. Paradoxně ze země, kde jsou na denním pořádku složité nepřátelské situace. Barak Marshall pochází sice z amerického zázemí v Los Angeles, avšak jeho tvůrčí působení se dělí dnes mezi Izrael a USA. Campo Santo, Perpignan, 9.7.2011 Z malých produkcí, méně tanečních, je třeba vyzdvihnout Philippe Ménardovou. Ze tří rozdílných performencí bylo nejkrásnější Faunovo odpoledne Claude Debussyho / L´apres midi d´un foene – Odpoledne jednoho fenu .../ a igelitových barevných sáčků z hypermarketů, Ménardová umí vytvořit množství nafouknutých faunovských postaviček, které se vznášejí a proplouvají prostorem. Poetika všedního dne a dětských snů a imaginací nezná mezí. A je to francouzsky okouzlující. Pytlíky tančící za horkého odpoledne... Studio Cunningham, Agora, 4.7. 2011