Prague International Ballet: Labutí jezero na půl cesty

Autor Lucie Kocourková

Společnost Prague International Ballet, jejíž zakladatelkou je tanečnice a choreografka Jana Kůrová, je v Praze známá jako organizátor úspěšných galapředstavení, která poslední tři roky proběhla vždy v lednu na půdě Státní opery Praha. Letos v létě k těmto projektům přibyla série celovečerních představení, a to nikoli menšího titulu, než jakým je Labutí jezero. Jednalo se o čtyři večery 29. června – 2. července.

Hlavní sponzor představení, společnost zabývající se výrobou luxusních šperků, se rozhodl zafinancovat velké představení, leč patrně bez praktické znalosti toho, co stavba celovečerního představení skutečně obnáší. Obrovský kus práce odvedený v minimálním čase si zaslouží velký obdiv, výsledek ale cosi postrádal k dokonalosti.

Hlavním lákadlem večerů byli nepochybně hosté v titulních rolích, první sólisté dvou světových souborů: pár z Ballet Nacionál de Cuba Yolanda Correa a Yoel Carreňo (29. a 30. 6.) a Alina Somova a Leonid Sarafanov za Mariinského divadla v Petrohradu (1. a 2. 7.). Tištěný program se podrobněji věnoval ještě dvěma sólistům, jimiž jsou Australan Remi Wortmeier (hostující na několika světových scénách) a původem Arménec Davit Galstyan (stálé angažmá v Ballet du Capitole Toulouse). V přestavení 1. července, o kterém se zmíníme blíže, tančil prvý šaška a druhý přítele Prince (tedy pas de trois). Jinak se ale o původu ostatních tanečníků nebylo mnoho co dočíst.

Co na představení běžného diváka zarazilo, byl fakt, že bylo celé odtančeno na nahrávku. Je to s podivem, už vzhledem k tomu, že orchestr SOP má Labutí jezero nastudované… Na vině je bezesporu finanční limit, celovečerní balet je však trochu něco jiného než galakoncert a živý orchestr mu citelně scházel, ačkoli může nahrávka představovat výhodu pro tanečníky.

Zatímco kostýmy byly pojaty tradičně výpravně: v prvním jednání laděné do tmavších pastelových barev, ve třetím jednání efektní kostýmy pro dva charakterní tance, róba královny, bílé části ve vkusných balerínách; scéna zůstala minimalistickou. Několik nejnutnějších rekvizit, jinak „koncertní“ provedení – šály, nasvícený horizont, který jen podle změny barvy světla a jemné dekorativní projekce měnil náladu a s ní i prostředí. Úspěšný divadelní výtvarník Jaromír Vlček se vydal správnou cestou, když se nesnažil mezi oběma složkami učinit kompromis a raději potlačil scénické prvky, bez nichž se lze snáze obejít.

Choreografické úpravy se chopila Jana Kůrová za pomoci baletního mistra Valerije Charpova (Moscow Ballet). Tanečníků nebylo mnoho, i choreografie zůstala úsporná. To však není na škodu, představení učinilo alespoň stylový kontrast k verzi, kterou má na repertoáru Národní divadlo a na mnoha místech se výrazně odlišilo i od verze SOP. Děj se nicméně přidržel zažitého schématu a Jana Kůrová se přiklonila k variantě s kladným koncem, kde láska Prince a Odetty vítězí nad zlem. Divák mohl ocenit kultivovanost bílých pasáží i příjemné plynutí prvního jednání, které netrpělo přebytkem pantomimy, jenž mnohdy hrozí.

V prvním jednání působila scéna sice trošku prázdným dojmem (jeviště Státní opery lze těžko zmenšit jen za pomoci šál), nicméně druhé a čtvrté dějství bylo po vizuální stránce plnohodnotné. Třetí jednání prokombinovalo přítomnost princezen a objevení se družiny čaroděje Rotbarta, která tančila španělský tanec volně propojený s maďarským.

Repríza 1. července také tanečníky, resp. především tanečnice, předvedla v dobré formě, ztančené, jen někdy s drobnými odchylkami v držení paží, které mohlo plynout z odlišných návyků z pedagogické práce u různých souborů – je třeba upozornit, že sbor sestával z tanečníků několika zahraničních scén, vystřídali se v něm také tři čeští tanečníci, ačkoli ne v jeden večer, a vytvořit s tak různorodou company velké představení není jednoduchý úkol.

Pozornost diváků byla bezesporu upřena na hlavní představitele. Vysoká a nápadně štíhlá Alina Somova zazářila nejvíce jako Odilie, s provokativním výrazem a pohyby razantními i plynulými současně, nemluvě o rychlých ostrých fouettés. Sarafanov působil po jejím boku chlapeckým dojmem, pohled na jeho techniku skoků byl pak opravdovým potěšením. Hlavnímu páru suverénně sekundovali oba tanečníci uvedení v programu, a zvláštním půvabem se vyznačovala jedna z dívek v pas de trios, jejíž jméno či zemi původu však již nebylo možné zjistit.

Diváky sestávající především z cizinců a turistů absence živé hudby neuvedla do trvalých rozpaků, reakce se v průběhu představení stupňovaly. První vstup hostujících sólistů, jak Prince, tak Odetty, na scénu byl uvítán potleskem. I z toho se konečně dalo odvodit, že v hledišti byla drtivá většina cizinců, české publikum si totiž zatím tento zvyk nevypěstovalo, bohužel.

Labutí jezero je vpravdě velké sousto. Pokud byl tento titul podmínkou sponzora, což není vyloučeno, je skutečně těžké se s ním čestně vypořádat ke spokojenosti všech, odmítnutí by nesporně ohrozilo vzájemné vztahy. Potíž je v tom, že mnohého diváka způsob financování a komplikace při tvorbě představení příliš nezajímají, měl by snad být alespoň „varován“, že představení bude bez orchestru.

Celkové dojmy z tohoto baletního večera je obtížné zformulovat. Ne jedné straně stojí výborní hosté, poměrně kvalitní sbor a čistá choreografie, na druhé straně rozpačitý pocit z nahrávky, někdy také z nízkého počtu tanečníků a v neposlední řadě nedostatek informací o účinkujících a celém projektu. Lze chápat, že ze strany SOP je patrná jistá neochota ke spolupráci a že není vinou PIB, že nebylo večer k dispozici vytištěné obsazení apod. Současně lze pochopit, že by nebylo jednoduché změnit scénu, na které PIB své produkce pořádá, mají-li zůstat reprezentativními akcemi… Nezbývá nakonec než spíš apelovat na jednotlivé kulturní subjekty, a to nejen na divadelní domy a produkční organizace a nejen v souvislosti s jednotlivými projekty, ale v co nejširším slova smyslu, aby si v době, která dnes umění příliš nepřeje, nekladly vzájemně překážky, ale spíše se semkly k pevnější spolupráci. Diváci jsou vděční za každý kus poctivé divadelní práce i za projekty, které nám představují zahraniční hosty, ať už jsou to galapředstavení, hostování sólistů v klasických baletech nebo spolupráce se zahraničím v oblasti současného tance, to vše obohacuje publikum stejně jako tvůrce, rozšiřuje povědomí o různorodosti tanečního umění, pěstuje respekt k práci ostatních. Nabývání nových zkušeností a poznávání praxe v zahraničí by nás mělo přesvědčovat o nutnosti spolupráce, vnímání kolegů v oboru nikoli jako konkurence, ale souputníků. Proto každému projektu, který se snaží tuto zkušenost obohatit, i když se někdy nezdaří na 100 procent, patří dík a podpora.

Psáno z představení 1. července 2010.