Nekončící maraton dnešní doby: In-finito

5. 5. 2008 reportáže

Autor Lucie Burešová

Dva muži (Radim Peška, Jaro Ondruš), stojící osamoceně na jevišti, postupně roztančují své každodenní monology – jejich tváře jsou prázdné a my sledujeme spíš jen rutinní pohyby těl v manažerských oblecích. Při vzájemném setkání splynou v aktivní, ale odosobněný dialog: drama konfliktu i vášeň smíru patří k všedním samozřejmostem. Dynamický kontaktní duet tak na rozdíl od jiných současných choreografií působí jako obehrané loutkové divadlo. Potřeba spolupráce při přetrvávajícím konkurenčním boji, nutnost spolehnout se na druhého v rámci všudypřítomné nedůvěry, vědomí sounáležitosti a nesamostatnosti během rostoucího egoismu jedince – to vše dokáže jejich tanec vystihnout. Ve chvíli, kdy na jeviště přichází dívka (Věra Ondrašíková), čeká divák změnu. Očekává vztah, zápletku, problematiku, vývoj. Další pokračování ale nic takového nenabízí. Dívka sice začne muže oblékat do sak a kravat, chová se však stejně netečně a nezaujatě. S odevzdanou trpělivostí stále dokola uvazuje kravatu, kterou si muž vytrvale sundává. Její ženskost je potlačena, stává se jen další loutkou na denním jevišti života.

Kariérní maraton začíná. Znova a znova vybíhají postavy z laserové startovní čáry, spolu, ale každý zvlášť. Podporují se v pracovním nasazení, neztrácejí tempo. Při vzájemné komunikaci jsou neustále ve střehu, připraveni hlídat sami sebe i kroky těch druhých. Dívka po chvíli „bezeslova“ odchází, stejně nevýznamně a stroze, jako se na jevišti objevila. Muži zůstávají na bojišti. Jejich vlastní svět je uzavřen, není však zpomalen. Proudí v něm stejná rychlost a nezadržitelnost, jež exploduje v konfliktu s druhým. Ani boj do krve a naprosté vyčerpání však nezastaví čas, který nás nutí opět se postavit na nohy a utíkat dál. Bez konce. In-finito je promyšlená a ucelená choreografie, i když snaha vyjádřit co nejvíce pohledů na jedno téma nutí choreografii uchýlit se spíš k různým obrazům a zastavením, než k příběhu či vývoji, který je záměrně popírán. Oproti předchozím autorčiným dílům je zde cítit větší snaha brát ohled na vnímání diváka. Některé části představení jsou více popisné, jiné zůstávají metaforické a nekonkrétní. Pohybová stránka je důkladně propracována, zdařilé jsou především kontaktní duety a partnerská taneční komunikace, která je dokonale výmluvná, přitom zůstává novátorská a originální. Divákova pozornost od jedinečného umění vypovídat tělem je tak někdy zbytečně přehlušena světelnými efekty (Daniel Tesař), „aby divák opravdu pochopil“. Podstatným a příjemně jednotícím prvkem představení je hudba (6POLNIC), která plynule sleduje dramaturgii choreografie a je její cennou a neoddělitelnou součástí. Ztvárnění aktuálního problému, jenž všichni prožíváme, ne všichni si jej však dokážeme připustit, je nesnadným úkolem. In-finito možná nedokáže postihnout celou hloubku této reality, dokáže nás ale přinutit alespoň na okamžik se nad ní zamyslet.