Mezinárodní týdny tance – taneční mládí na Nové scéně ND

18. 1. 2011 reportáže

Autor Lucie Kocourková

První večer nesl název Sklizeň profiscény a představil oficiální soubory našich konzervatoří, tedy Bohemia Balet založený Taneční konzervatoří hl. m. Prahy (TKP) a Balet Praha Junior Tanečního centra Praha (TCP), nebo baletní soubor Jihočeského divadla. Dramaturgie tohoto večera byla zdařilá. Program odstartovala krátká choreografie Šimona Kubáně Anyway, která nechala vyniknout dva členy Baletu Praha Junior, nenesla příběh, ale byla dobrým „rozjezdem“. Následující duet Suit na hudbu Jean-Philippa Rameaua vytvořil norský autor Jo Stromgren jako taneční hříčku s prvky neoklasiky, kterou ztvárnili Eva Kolářová z Ballet du Rhin a Pavel Kolář (TKP). Pohybová nadsázka a herecké nadání tanečnice se spojily v mikropříběhu o dívce, která ví, že zdánlivě ovládaný ovládá nejlépe. Ghost´n´notes Šimona Kubáně bylo opět chlapecké číslo, ačkoli je rámoval zjev dívky, na počátku jako stínohra za prospektem, která mohla být vnímána jako podnět pro hledání vzdáleného krásného cíle. Tanečníci Jihočeského divadla se projevili jako dynamičtí interpreti, ačkoli choreografie mohla být i kratší. V hudební koláži opět dominovalo baroko, jehož obliba jako doprovodu současných choreografií zřejmě stále stoupá. Delší choreografií pro jihočeský soubor (zde 5 párů) představil Attila Egerházi. Jeho charakteristický rukopis se objevil už v úvodní scéně Greeting from Mirabell, které byly především přehlídkou čistých geometrických figur, zastavovaných póz i náročné partneřiny. Efektním, ale nevtíravým scénickým prvkem byly svíce chráněné ve skleněných svícnech, které jakoby odkazovaly k duchovní myšlence. Poslední choreografií před přestávkou bylo Trio g moll Pavla Šmoka, známý kus na hudbu Bedřicha Smetany. O tomto díle, které již prověřil čas, jde stěží napsat něco nového, choreografie souzní s náladou hudby, takže po celou délku skladby je divák stále v napětí, ať už se nálada blíží vážnému tónu nebo nevázanému veselí. Klade důraz nejen na taneční provedení, ale také na přesné změny výrazu. Tanečníci souboru Bohemia Balet Sandra Danielová, Tereza Chábová a Štěpán Pechar se chopili interpretace s citem. V další části programu se představilo bratislavské Divadlo Bralen, ale jeho vystoupení do programové nabídky večera nezapadalo. Choreografie Nádej je cesta, cesta je nádej, inspirovaná černošskými spirituály, by slušela možná muzikálu nebo televizní show, v kontextu galapředstavení ale působila tato spíše jazzová kreace nepatřičně a neinvenčně. Společně zatančený i vytvořený duet Evy Kolářové a Octavia de la Rozy Throu the Souvenir přinesl na jeviště trochu jižanského temperamentu. Úvodní pomalá sekvence na potemnělém jevišti navodila komornější atmosféru, vůči které kontrast samotného duetu vynikl o to více, při jejím závěrečném opakování již nebyl dojem tak silný, ale struktura měla své opodstatnění. Poslední, opět delší choreografii představil A. Egerházi a jihočeský soubor, znovu ve složení pěti dvojic (nicméně obsazení se prostřídalo): Closed Curtains přineslo řadu dynamických pasáží, které daly prostor všem tanečníkům. Základním výtvarným motivem byly dlouhé mužské sukně, sloužící jako oděv i jako rekvizita, choreografie byla zaměřena na tento prvek a hru s pohybem. Méně šťastně byly zvoleny kostýmy dívek ve střihu dvoudílných plavek, kterým látka podobná sametu příliš nelichotila. Balet Jihočeského divadla se v obou uvedených kusech představil v dobré kondici. Večer přinesl méně hostů, než sliboval předběžný program, ale byl plnohodnotnou podívanou. Druhého večera byl na programu Happening tanečních konzervatoří, jakési malé gala. Během večera se představily české i zahraniční konzervatoře a taneční studia. V pestrém programu se toto velkorysé složení ukázalo problematickým. Na jednou pódiu se sešli jak mladí tanečníci na prahu profesionální kariéry, tak představitelé zájmové činnosti. Takto nevyrovnané síly zapůsobily v neprospěch druhých. Někdy je obtížné vést hranici mezi profesionální a neprofesionální scénou, pokud jde o školství např. v zahraničí, ale někde jsou rozdíly tak markantní, že by dramaturgie neměla dopustit jejich směšování.

Večer působil celkově nevyváženým dojmem, protože se v něm mísily dva rozdílné světy, svět profesionálního tance a svět scénického tance. Na oba bychom měli aplikovat odlišná měřítka, proto není možné jej objektivně obsáhnout jako celek. Studenti konzervatoří ukázali svůj potenciál, ale pro jejich kolegy s menšími ambicemi bylo srovnání na jednom jevišti a v jeden večer zbytečně přísné. Mnoho ukázek by se určitě uplatnilo lépe na přehlídkách či festivalech zájmové činnosti a konzervatoře by zase mohly na mezinárodní půdě najít zdatnější soupeře. Je pochopitelné, že produkce MTT chtěla zajistit co nejpestřejší program a že musí vycházet především z nejbližších kontaktů, ale v tomto případě by méně bylo více. Uvidíme, čím nás MTT překvapí v dalším ročníku, ale doufejme, že upřednostní kvalitu před kvantitou.

Aby se však divák necítil ochuzen, podělíme se s ním o dojmy a poznámky z této směsky v přesně tom pořadí, v jakém byla namíchána a obecenstvu naservírována. Před použitím protřepat. Dezert se nepodává.

Essenza (ch. Francesco Azzari), Bobalet – Košice: vystoupení velmi mladých tanečníků, osmi děvčat a jednoho sólového páru. Choreografie založena na čistém a nekomplikovaném pohybovém slovníku čerpajícím z akademické techniky i moderních stylů.
Bing Bang (ch. Maria Tothová), DanzAria – Montevarchi (Itálie): kreace založená na pohybové nadsázce, herectví, klauniádě. Temperament italských děvčat byl nezadržitelný, ačkoli v našich podmínkách bychom tuto nadsázku, zejména stran kostýmů, mohli považovat za nevkus a kýč. Jiný kraj, jiný mrav, obsahově choreografie odpovídala založení interpretek a nekladla si umělecké nároky. Jako zájmové umělecká činnost ano, ale je zjevné, že DanzAria není konzervatoří!
Your Move (ch. Henrik Kaalung), Taneční konzervatoř Brno: kultivovaný duet pro dva tanečníky, který prověřoval jejich zkušenost se současným tancem.
Pro tebe (ch. Majka Piskořová Veselá), PopBalet – Praha: duet pro chlapce a dívku, kteří předvedli poměrně vyzrálý projev. PopBalet stojí na pomezí profesionální scény.
In Me (chor. Ingrid Radan), Konzervatorij za glasbo in balet – Lublaň (Slovinsko): sólo velmi disponované tanečnice, které čerpá především z klasického slovníku. Jednoduchá choreografie a po stránce techniky působivý výkon.
Amelie (chor. Sara Puchowska), Dance Perfect – Praha: přípravka tanečního studia Dance Perfect předvedla choreografii, která by se hodila na přehlídku scénického tance, ale na takto koncipovaný večer rozhodně nepatří! Nápad ztvárnit skupinu dívek jako loutky na klíček, které se mohou roztančit, dokud se pohon nezastaví, je vtipný, další oživující moment je přítomnost chlapce, který také projevuje značné pohybové nadání.
Šťastná cesta (chor. František Topič), Taneční konzervatoř Brno: další z řady abstraktních choreografií zaměřených na prokázání tanečních dovedností, etuda či sólo pro jednoho tanečníka, který předvedl již zcela profesionální výkon.
Light over Shadow (chor. David Strnad), DanzAria: další choreografie nezdolné skupiny z Itálie. Jakkoli bizarní dění se na jevišti odehrává, interpretky si je užívají. Jejich zjev v tomto případě trochu připomíná účastnice pochodu zombií, ale nelze jim upřít jistou pohybovou dovednost. Je zřejmé, že studio se zaměřuje na moderní taneční techniky, ale bylo by třeba vidět více choreografií, aby bylo možné skutečně zhodnotit i jeho umělecký potenciál, byť v mezích zájmové činnosti.
Twins (chor. Alena Drapalíková), Taneční konzervatoř hl. m. Prahy: duet s lyrickým nádechem, hlavním dojmem stále je, že studenti TKP pohybově převyšují drtivou většinu ostatních hostů večera.
782 second (chor. Samuel Delvaux), Taneční centrum Praha: choreografie pro skupinu dívek byla natolik nepochopitelná, že divák i zapomněl spočítat si, kolik jich vlastně bylo. Na první pohled nebylo nic špatně: současná hudba a ruchy, dynamický pohyb, dobré výkony. Ale vytratil se obsah či sdělení. Některé části choreografie měly logickou návaznost, ale celek o ničem nevypovídá, dokazuje jen, že TCP vychovává kvalitní tanečníky pro současný repertoár.
Program po vítané přestávce přinesl devět dalších choreografií…
C´est la vie (chor. Katarina Sninská), Súkromé tanečné konzervatórium Košice: choreografie přibližující soužití tří různých párů a s nimi tři druhy vztahů a lásky: oboustranný romantický prožitek, pár s dominantním mužem a také vztah, kde se iniciativy musí chopit dívka. Choreografie určená starším studentům odpovídá jejich věku i schopnostem.
Alba (chor. Maria Tothová), DanzAria: do třetice Itálie, tentokrát bylo jeviště zaplaveno dívkami většího věkového rozpětí. V choreografii, která se blížila spíš show, se měnily snad na zvířata a ptáky, kterýžto dojem zdůrazňovaly také pestré kostýmy. Opět choreografie, která se bohužel minula s dramaturgií, ačkoli z hlediska scénického tance byla přiměřená.
Rieka (chor. Boba Brella), Bobalet Košice: tentýž případ, mladičké dívky oblečené do topů s flitry předvedly kreaci ve stylu jazzového tance, která by se hodila na přehlídku zájmového uměleckého tance, případně komerční akci.
Nocturno (chor. Hana Litterová), Taneční konzervatoř Brno: duet pro muže a ženu, který tančili chlapec a dívka – tak by se dala charakterizovat niterná choreografie na jedno z Chopinových slavných nokturen. Neoklasický duet na špičkách o trošku technicky i obsahově převyšoval možnosti mladých nadaných studentů, kteří by pro takovouto choreografii měli ještě vnitřně dozrát.
Dobro došli! (chor. Jana Ryšlavá), Janáčkova konzervatoř Ostrava: choreografie hrající si s pohybovou nadsázkou, vážný kus převrácený ve finále na frašku. Tanečnice se místo odkládání oděvů v průběhu choreografie oblékaly, předváděly notnou dávku hereckého talentu a měly i řádnou příležitost ukázat pohyblivost a ohebnost a vzájemnou partnerskou práci. Vtipný závěr se postaral o ohlas v publiku, které odlehčení vřele uvítalo.
Trio (chor. Tanja Pavlic), Konservatorij za glasbo in balet – Lublaň (Slovinsko): choreografie postavená na švédské lidové písni, jedná z mála, které není co vytknout. Hříčka přiměřená věku interpretů (dvě děvčata se pokoušejí upoutat pozornost chlapce), jak po stránce obsahové, tak pohybové. Sice také nezapadala do pojmu „gala“, ale byla ukázkou zkušené pedagogické práce s dětmi.
Navždy? (chor. Vlasta Schneiderová), TCP: jeden z těch duetů, které potěší na pohled, ale po několika dnech si je už nevybavíte.
Indigo Rose (chor. Jiří Kylián), TKP: oblíbená choreografie (resp. fragment) plná pohybové nadsázky, kterou má Bohemia Balet, soubor pražské konzervatoře, na repertoáru už několik let.
Berlin (chor. Duncan Rownes), Ballettschule Theater Basel (švýcarsko): duet odehrávající se v prostoru vymezeném kuželem světla, ve kterém je dvojice chycena jako v pasti. Choreografie pracující kultivovaně s pohybem čerpajícím z moderních i klasické techniky nepostrádala napětí, ale po záplavě předchozích čísel už nedokázala zaujmout tak, jak by mohla.

A to už je opravdu, ale opravdu vše.

Z Nové scény ND