Izraelský tanec v Brně: diváci chtějí příběh

26. 10. 2011 reportáže

Autor Kateřina Lahodová

V rámci festivalu Tanec Brno II se 16. října v Janáčkově divadle konal komponovaný večer tří choreografií tří autorů – Jacka Przybyłowicze, Itzika Galiliho a Ramiho Be´era, které spojuje působení v izraelských tanečních souborech. Zda je izraelská taneční platforma něčím specifická, nelze s určitostí po zhlédnutí brněnského představení tvrdit. Všechny tři choreografie byly natolik rozdílené, že večer postrádal silnějšího společného jmenovatele.

První asi dvacetiminutová choreografie Jacka Przybyłowicze nazvaná neurčitě Několik krátkých sekvencí, nesla známky inspirace barokním obdobím, a to jednak výběrem hudby francouzského skladatele Marina Maraise, jednak stylem kostýmů (černé nabírané krátké nohavice) a také projekcí nácviku barokního tance. Ostatní složky tohoto scénického tvaru v podstatě nedávaly žádný smysl. Na scéně se plynule střídaly obrazy vystavěné z duetů muže a ženy nebo ženy a ženy, které byly ohraničeny světelnými rampami shora a ze zadních rohů jeviště a sytým pruhem světla podél forbíny. Pracovalo se zde pouze s jedinou rekvizitou, se smotaným pásem kobercové látky pokryté peřím. Bohužel však tento poměrně efektní prvek nebyl dostatečně využit a významově absolutně nekorespondoval se zmíněným barokním tématem. Po technické stránce vyzněly sekvence rozpačitě; nesporně technicky vybavení tanečníci byli choreografem vedeni k záměrné nedotaženosti pohybů a přízemnosti skoků. Zvlášť zřetelné to bylo na práci rukou, které ve vzduchu zůstávaly jen tak povoleně viset, protože proudící pohybová energie nedorazila až do konečků prstů. Vůbec veškerý pohyb tanečníků vycházel sice z centra, avšak nebyl dotažen až do maximálního rozsahu. V konečném důsledku nebyla choreografie diváky pochopena, proto první část večera byla odměněna jen vlažným potleskem. Po přestávce následovala choreografie Itzika Galiliho Tajnosti, která se skládala z více tanečních obrazů různého obsazení, od skupiny, dvou skupin až po závěrečné sólo. Členitosti choreografie odpovídala i hudební složka vytvořená ze skladeb Vivaldiho, Mozarta, Händela a Satieho. Začátek byl přinejmenším působivý; v přední části scény osvětlovaly dvě nízké lampy visící ze stropu jednoho tanečníka a jednu tanečnici. Po chvíli se začalo dosud potemnělé jeviště rozsvěcovat a překvapivě byla scéna plná tanečníků, kteří se postupně ke dvojici připojovali. Hra světla a přesná sehranost atmosféru tajemna vytvořila téměř dokonale. Obraz končil namířením lamp do hlediště, jako by se nás diváků tanečníci ptali, jestli máme také nějaká tajemství. Závěrečná část večera, choreografie Motýli Ramiho Be´era, rozpracovává věčně aktuální téma milostného vztahu. Na rozdíl od dvou předchozích kusů v ní vystupují domácí tanečníci, členové souboru ND Brno, Kateřina Nováčková a Adam Sojka. Motýli tvoří velice kompaktní celek všech uměleckých složek, počínaje scénou a light designem a konče tanečním projevem. Na této inscenaci je znát, že byla vytvořena jedním umělcem s ujasněnou vizí (Be ´er je kromě choreografie autorem i scény, kostýmů a light designu). Be ´er dokázal, že má smysl pro prostor, když jej jednoduchým, ale zcela účinným umístěním pohovky doprostřed jeviště rázem rozčlenil na pomyslné segmenty minulosti (za pohovkou), přítomnosti (úroveň pohovky) a budoucnosti (před pohovkou). Muž, žena a pohovka jsou třemi hlavními aktéry tanečního tvaru, který je tvořen jak prvky komickými, s dětsky naivním pohybovým slovníkem, tak akrobatickými i klasickými pro vyjádření vášní. Zmíněná pohovka je coby rekvizita využita beze zbytku; tančilo se za ní, na ní, pod ní, vedle ní, Nováčková dokonce balancovala po jejím obvodě jako provazochodkyně. Synchronní sjednocení obou tanečníků střídala sóla i dua na hudbu Glasse, Satieho, Schnittkeho a Weilla. Izraelský tanec v Brně jasně ukázal, že diváci chtějí tanci rozumět. Touží po tom vědět proč. Proč je na scéně použita tato rekvizita? Proč choreograf vede tanečníky právě tímto způsobem? Co celá taneční kreace vlastně vyjadřuje? Reakce na Przybyłowicze byla chladná, protože Několik krátkých sekvencí nebylo pochopeno. Tajnosti už byly srozumitelnější, částečně i díky konkrétnímu názvu choreografie. A Motýli sklidili aplaus, poněvadž vyjadřovali pro všechny známé a srozumitelné téma, s nímž se každý může ztotožnit, a příběh, který každý zná a hlavně jej dokáže v tanečním tvaru identifikovat. Kilka krótkich sekwencji/Několik krátkých sekvencí: choreografie Jacek Przybyłowicz, hudba Marin Marais, projekce Katarzyna Kozyra, tančí soubor baletu Teatru Wielkeho v Poznani – Dominika Babiarz, Wiktor Dawidiuk, Diana Gajownik, Arkadiusz Gummy, Maria Kielan-Łopatin, Marika Kucza, Paulina Majda, Marika Niezborała, Shino Sakurado, Oleg Stankow, Taras Szczerban. Things I told nobly/Tajnosti: choreografie Itzik Galili, hudba A. Vivaldi, W. A. Mozart, F. G. Händel, E. Satie, light design Yaron Abulafia, kostýmy Natasa Lansen, tančí balet Teatru Wielkeho v Poznani – Stephane Aubry, Wiktor Dawidiuk, Diana Gajownik, Anna Gumna, Arkadiusz Gumny, Maria Kielan- Łopatin, Paulina Majda, Mateusz Sierant, Oleg Stankow, Dymitr Tenytski, Karolina Wiśniewska, Krystian Augustyn, Dominika Babiarz, Michał Kaczmarczyk, Marika Kucza, Marika Niezborała, Pauline Puicercus, Jakub Starzycki, Taras Szczerban, Agnieszka Wolna. Kasson/Motýli (premiéra): choreografie Rami Be´er, hudba Philip Glass, Erik Satie, Alfred Schittke, Kurt Weil, scéna, kostýmy a light design Rami Be´er, tančí členové Baletu NDB Kateřina Nováčková a Adam Sojka. Psáno z představení 16. listopadu 2011, Janáčkovo divadlo v Brně.