Francouzské soubory na Letní Letné

Projet.PDF. Foto: František Ortmann.

Autor Barbora Truksová

Když téma nestačí

Téma ženství, mateřství, ale i třeba prostituce a násilí páchaném na ženách bylo znázorněno způsobem někdy více či méně originálním; vždy jasně zřetelným, neopouštěným, a přitom nijak násilně tlačeným. Snad ani citlivější povahy nemohly být pohoršeny, že emancipace umělkyň ubírala jejich prostor. Představení, které vzniklo v rámci projektu francouzského ministerstva kultury upozorňující na téma nerovnosti mužů a žen, však ve většině případů nedokázalo jít více do hloubky a zůstalo u obvyklých frází. Boj proti klišé, o které se na jedné straně pokoušelo, z druhé nevyšel, když tvůrci sklouzávali k otřelým inscenačním stereotypům.

A jak tedy dokázal takto pojatý kus zaujmout? V dílčích okamžicích jistě. Motiv mateřství byl zde o to silnější, uvědomíme-li si, že několik umělkyň zvládalo párovou akrobacii i silové figury v pokročilé fázi těhotenství. V jedné z úvodních scén se ňadra jako symbol mateřství (kojení) v pár okamžicích proměnila v prostý objekt touhy. Ženská těla včetně tváří zůstala zcela zahalená. Výjevy s výstřihem odhalujícím poprsí pak byly o to silnější, že je provázely výpovědi pracovnic sex byznysu. Výpovědi silné, tragické. Výpovědi žen, které se musí opít, aby mohly mít sex s mužem, a poté se opít, aby na něj zapomněly. Zpovědi žen, které byly oběťmi násilí. Podobná síla se však vícekrát neopakovala.

Zásadní problém Projet.PDF spočíval spíše v jevištním zpracování. Bylo patrné, že artistky jsou mistryně svého oboru, avšak jako kdyby i zde chyběla větší špetka preciznosti a čistoty. Ne že by byla nouze o originální prvky jako například v nástupech do lidských pyramid a pohybech v nich. Skupina žen se měnila z jednotlivců na komplexní těleso. Některé momenty ovšem vyzněly do ztracena, jiné dokázaly zaujmout zejména vhodným načasováním a zařazením.

Napojit se na publikum se však nepodařilo. Rozverné, až kabaretní pasáže, roztleskávání diváků a snaha zapojit je do dění byly chvílemi rozpačité. Nelze to vyčítat artistkám, ty působily přirozeně. Problém vidím i v absenci light designu, kdy staticky osvícená scéna i prostor pro diváky se v dnešní době jeví jako smutné opomenutí jedné z velice podstatných jevištních složek.  

Nevídaná symbióza

Pokud se atmosféra výše zmiňované inscenace nedotkla duší diváků, produkce Strach – a fear song dokázala tuto absenci zcela vynahradit. Zatímco u francouzského souboru Portés des femmes dojem zkazilo nasvícení, v tomto případě nepohodlí z nedostatku fyzického prostoru paradoxně znásobilo intimní atmosféru. Pořadatelé možná podcenili kapacitu menšího šapitó připomínající svou konstrukcí a dřevěnými nosníky spíše jurtu, možná podcenili návštěvnost (bohužel několik diváků právě z tohoto důvodu stan v průběhu vystoupení opustilo). Avšak dusivost reálná i pomyslná se vytrácela v okouzlení nad křehkostí tohoto výjimečného multižánrového kusu.

Co se skrývá pod postelí, co se stane, když se zhasne lampička? Co prožívá dítě, když jde spát? Ve tmě naditého stanu se náhle rozsvítila velká svíčka. Performerka Airelle Caen vyprávěla ve francouzštině o svých snech, o statečném červeném kovbojovi. Pokus o mluvení v češtině v cirkusových produkcích mnohdy vyvolává nezáměrný smích, což se v tomto případě nestalo (o obsah nebyl divák ochuzen, neboť posléze se stanem rozezněl hlas divadelní publicistky a odbornice na nový cirkus Veroniky Štefanové). Caen, s velkýma očima a kudrnatými vlasy, připomínala ikonického Malého prince. Příchod dvou mužů (Guillaume Sendron a Denis Dulon), kteří její klidný spánek narušili, obnášel souboj děsivých vlkodlaků balancujících na hraně křehkosti, síly, ale i humoru. Dívka ječela, ale akrobatické akce, stejně jako lidské pyramidy, byly natolik jisté a plynulé, že nebylo třeba se obávat.

Navzdory názvu se vám dech netajil ze strachu, ale naopak z naprosté důvěry. Stejně jako v okamžiku, kdy rozdivočený Sendron máchal kosou nad hlavami a okolo krků diváků. Čeho se bát, když panovala naprostá jistota a zaváhání neexistovala. Dokonalost zážitku dobarvil zpěv sopranistky Julie Calbete. Operní árie i modifikované jazzové písně pěla s neochvějnou jistotou i ve chvílích, kdy byla sama součástí lidských pyramid. Opět křehce, na dosah. Fyzickou přítomnost umocnilo časté prolézání mezi lavicemi napěchovanými diváky. I jejich zapojení do dění uprostřed šapitó nepůsobilo jako laciné ozvláštnění. Osobní prostor byl již od začátku narušen, a divák jako by se stal nejen svědkem, ale i součástí snahy strachy a obavy porazit.

Kouzlo tohoto vystoupení T1J není v pompézních scénách, hlasitých skřecích a snaze zaujmout na první dobrou. Je v naprosto dokonalém zvládnutí techniky, nikdy se nezastavujícím pohybu, citlivém herectví, dokonalou symbiózou všech divadelních složek, díky které se podařilo nevídaným způsobem navodit pohlcující atmosféru. Za dramaturgický výběr tohoto titulu nezbývá než pořadatelům Letní Letné složit poklonu. 

Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná, 15. srpna 2019 (Projet.PDF) a 17. srpna (Strach – A Fear Song).

Portés des femmes: Projet.PDF
Umělecký tým: Laurence Boute, Nina Couillerot, Renata Do Val, Coline Froidevaux, Clémence Gilbert, Mathilde Gorisse, Cali Hays, Marion Hergas, Charlotte Kolly, Claire Lascoumes, Judit Obach, Alice Roma, Léa Roussel, Claire Ruiz, Anna-Lou Serre, Amaia Valle, Elske Van Gelder
Režie: Virginie Baes
Hudba: Fanny Aquaron
Kostýmy: Noémie Bourigault, assistée Mélanie de Viot
Světlený design a technická režie: Maïwenn Cozic
Produkční tým: Amandine Lemaire, Magali Caron
Premiéra: 27. 5. 2017

T1J: Strach – a fear song
Autor, režie: Patrick Masset
Zpěv: Julie Calbete
Artisté: Airelle Caen, Guillaume Sendron, Denis Dulon
Živá hudba, hudební aranžmá: Jean-Louis Cortes
Dramaturgická konzultace: Vinciane Despret a Pascal Jacob
Scénografická konzultace: Johan Daenen
Light design: Patrick Masset
Kostýmy: Berenice Masset a Sarah Duvert
Masky: Morgane Aimerie Robin a Joachim Sontag
Zvukový inženýr: Antoine Delagoutte
Technická režie: Antoine Vilain
Premiéra: Březen 2018