Flamenco, flamenco!

Joaquín Grilo. Foto: Vojtěch Brtnický.

Jedná se o zvláštní, magický svět andaluského tance, srdceryvného zpěvu zvaného cante jondo, svérázné poezie a hudby. Mnohdy je obliba flamenka prvoplánově spojována s barevnými kostýmy, širokými sukněmi s volány, plnými puntíků a květů, s širokými šátky, vějíři i vesele znějícím zvukem kastanět.

Kdo se detailně seznámí s jednotlivými lidovými tanci flamenka a často až expresivním výrazem, náročnou technikou zapateada a palmas, pozná, že nejde vždy o radostné téma. Zpěvní, kvílivý projev i taneční sdělení v doprovodu kytar většinou vyjadřují smutek, reflektují neuspokojený stav duše. Flamenko je podmíněno dlouhou historií Andalusie. Spojuje jej staletí dlouhé dobývání této jižní části Španělska Maury, především z arabské části severní Afriky. Tento specifický vliv zanechal stopy nejen v hudbě, tanci, ale i v architektuře. Dalším cizím vlivem byla i migrace cikánů, jejichž ohnivá dynamika se zásadně vmísila do jinak katolického a hrdého Španělska.

Hold Antoniu Gadesovi

Letos se připomínala osobnost Antonia Gadese, který zemřel před patnácti lety. Jeho uměním se zaobírala přednáška a dokumentární film, které se konaly 23. listopadu. Umělecká spolupráce tohoto výrazného tanečníka a choreografa, jeho vynikající tanečnice Cristiny Hoyos a filmového režiséra Carlose Saury se stala zásadní pro zachování flamenka jako národního španělského dědictví. V osmdesátých letech společně vytvořili významné filmy a filmové dokumenty, které se staly klíčovými pro širší popularitu flamenka i obnovení tradic. Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska se staly doslova jakýmsi „hitem“. Chodilo se na ně do kina, a nejen fanoušci si je přehrávali znovu a znovu. Oblíbené byly nejen kvůli samotnému flamenku, ale také pro způsob filmařské práce a odhalování zákulisí. Přesněji řečeno Saurův režijní způsob vyprávění zachycoval tvorbu pohledem „do zákulisí“. Obnažoval pracovní proces při vzniku představení, tvůrčí myšlení a leckdy i těžké rozhodování při tvorbě a neukazoval vždy dokonalý hotový tvar.

Všemu udával tón charismatický umělec Antonio Gades a jeho taneční soubor. Hráli na mnoha místech a ovlivnili dnes již celou generaci tanečníků, hudebníků, zpěváků i dalších umělců, kteří se flamenkem zabývají.

Andaluské pradávné tance

Na letošním festivalu Den flamenka hráli prim hlavně muži, právě proto, že na Gadesův odkaz navazují. Poprvé v Praze se letos předvedl významný tanečník Joaquín Grilo s pětičlenným hudebním souborem a představením nazvaným Legenda (21. listopadu 2019, Divadlo U Hasičů).

Zvláštní způsob Grilovy interpretace spojuje naprostou bravuru v technické rovině, tedy smršti dupů alias zapateada, rytmů a toček všeho druhu. „Sázené“ piruety na místě se střídají s naskakovaným otáčením. Výstižná gesta vyjadřující hrdou, možná i panovačnou povahu se střídala s gesty zcela uvolněnými až komicky pasivními. Grilo dovede zachytit i ženské legátové a fluidní pohyby rukou a zápěstí. Jeho port de bras působilo až pateticky a vznešeně. Náhle však Grilo rychle vystřídal náladu. Z tajemné magie skočil do role „baviče“ a „komedianta“. Ve své virtuozitě si může dovolit nebrat vše tak vážně, a už vůbec ne urputně. Bohužel chvílemi ztrácel míru a posun do hrané komiky vyzníval levně, podbízivě, trochu jako v showbyznysu.

Madridský tanečník Alfonso Losa s kytaristou Antoniem Sanchezem a s dvěma zpěváky, kteří se společně předvedli 22. listopadu v klubu Limonádový Joe, zaujal absolutně. Byl až neskutečně přesný, strohý a technicky dokonalý v zapateadu, především v divoké rychlosti i virtuozitě dupů, skoků, přesných rytmů i potlesků a luskání prsty. Ve výrazu byl velmi autentický a přenesl na diváky správnou a obdivuhodnou atmosféru španělské elegance a exploze zároveň. V pásmu jeho tanečních čísel gradovalo napětí jak v kytarových sólech, tak zpěvu a tance spěly k ekvilibristické dokonalosti.

V dalším večeru, pořádaném o den později v Městské knihovně, již tradičně předvedly ukázky taneční školy a akademie působící v Praze. Druhá část programu patřila dvěma zajímavým tanečnicím Virginii Delgado a Irene Álvarez a jejich projektu nazvaném Snění o Carmen.

V závěru festivalu exceloval ve flamenkovém recitálu zpěvák Pedro El Granaíno s kytaristou Antoniem De Patrocinio hijem. Neobvyklý měděný hlas sděloval čisté emoce tryskající přímo ze srdce. Zněl neskutečně, nadpozemsky, násoben zvláštní akustikou v nádherném sále Českého muzea hudby. Hlas zněl jako volání dávných věků, jako přítomnost daleké minulosti. Myslím, že právě výkon Pedra El Granaína se blížil magickému jevu zmiňovaného ve flamenku jako duende. Je to zázračný okamžik v interpretaci umělců, kdy se ocitají mimo sebe. Příliš silné emoce se vymykají jejich kontrole. Duende se rodí v přítomném okamžiku a také brzy vyprchá. Olé!

Psáno z představení v rámci festivalu Den flamenka 21.–24. listopadu 2019.