Balet plzeňského divadla J. K. Tyla si na listopad připravil další premiéru nepůvodního baletního díla. Na hudbu opery Faust Charlese Gounoda vytvořil šéf souboru Jiří Pokorný ve své režii i choreografii stejnojmenný balet. O jeho úspěšnosti rozhodne čas, o jeho kvalitách i nedostatcích polemizujme.
Faust je téma plné mystiky, dramatičnosti a složitosti lidských vztahů. I přesto, že na něj nazíráme jako na legendu, nejedná se o pohádkový příběh, ale tragédii bezmocnosti v lidské samotě, pokušení a nedůvěře v lidské city a lásku. Jiří Pokorný uchopil dílo do svého zpracování způsobem tak, který vyžaduje konvence oblastního divadla. Vsadil na popisnost jak příběhu, tak choreografie i výpravy. Bere legendu tak jak leží a ukazuje ji nejjednodušším přepisem samotného příběhu: Touha Fausta po poznání absolutního štěstí, jeho seznámení s obyčejnými lidmi a jejich starostmi, potkání Markétky a poznání opravdové lásky, ďábelské svádění – Valpružina noc, zabití Markétčina bratra Faustem, její šílenství a Faustův konec.
Gounodova hudba nedovoluje přílišný experiment, a navíc je jen málo taneční, což tu a tam způsobuje nesoulad mezi dramatickou akcí a vrcholy v hudební předloze a často i jakési pokulhávání plynulosti i nápaditosti pohybu v sólových partech. Nicméně interpretačně to tanečníkům neubližuje.
Plzeňský baletní soubor je skvěle připraven a každý jeho člen by mohl být potencionálním sólistou. Samotná práce se sborem po choreografické stránce vyznívá pro autora velmi pozitivně, tanec zde adekvátně plyne, soubor je sehraný, kánony (kterých Jiří Pokorný hodně využívá) přesné. 2. obsazení hlavních rolí Miroslav Hradil (Faust) i Zuzana Hradilová (Markétka) jsou technicky na výborné úrovni, bohužel ve výrazu mírně přeslazení. Daleko přirozeněji působí Valentýn v podání Petra Hose, samozřejmě s velmi přesným tanečním projevem. Markétka i Faust jsou navíc oba ošizeni o svá velká sóla. Faust hned v začátku, Markétka při zoufalství nad zklamáním z lásky. Ve chvíli, kdy má být jeviště jen jejich, se tam „hemží“ různé postavy zbytečně ilustrující to, co by mělo být vyjádřeno tancem. Režisér a choreograf působí nejen zde dojmem, že podceňuje buď své interprety, že by dramatičnost chvíle nezvládli, případně diváky, že by vyjádření zklamané a zoufalé duše nepochopili. Na druhou stranu prostor pro sóla ve scéně Valpružiny noci ač dramaturgicky děj neposouvá, přesto působí opodstatněně. Choreograf zde nechává vyniknout přednosti svých mladých sólistů, především Sergeje Gherciu, který ve své variaci dokonale oslňuje.
Drobné změny v dramaturgii přináší postava Mefistofely, která však v podání Jarmily Dyckové působila dost nevýrazně. Jen málo svádí Fausta, spíše je jakousi sestrou Mefista (Richard Ševčík), aby mu nebylo smutno. Nakolik je dualita ďábla v této podobě šťastným režijním řešením, lze jen těžko hodnotit. Jedním z mála symbolismů, které se také navíc objevují, jsou postavy muže a ženy, jakých si andělů lásky (Michaela Musilová, Marek Kašparovský). Jejich role je zajímavá, bohužel však dramaturgicky také málo rozvedená.
Poslední premiéra baletního souboru z Plzně opět ukázala, že se jedná o soubor s velmi vysokým tanečním potencionálem, ale i odhalila nedostatky samostatné režijní práce jejího šéfa. Stejně jak se mu povedlo omladit taneční soubor, stálo by za zvážení vybudování mladého tvůrčího týmu (režisér, dramaturg, choreograf), který by dokázal v tradiční formě vhodné pro oblastní divadlo dát baletům hlubší obsah a další rozměr, který se skrze epické taneční inscenace, přímo nabízí. Méně sázet na efektivnost, ať v tanečním projevu či scénografii a kostýmech, a více se soustředit na studie lidského jednání, lidských pohnutek a lidských duší. Protože tanec a balet je především zrcadlo lidské duše, a ne jen odraz fyzické podstaty.
Psáno z 1. reprízy 30. listopadu 2008
Baletoman
Tak jestli jste viděl Louskáčka jako krasobruslařskou show, tak jste hlavně vůbec neviděl balet, takže to moc nevypovídá…Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci