Dlouhá Noc v NanoPOLIS

1. 12. 2011 reportáže

Autor Lucie Kocourková

K návštěvě tajemného Nan

opolis lákala diváky Nová scéna už dlouho. Během listopadu vyrostlo v budově divadla několik instalací, které mají návštěvníky uvádět do neviditelného světa, do něhož proniká jen moderní fyzika a chemie. Nápad zpřístupnit objevy a vůbec některé principy současných vědeckých postupů také divákům byl nepochybně chvályhodný, ale komponovaný večer Noc v NanoPOLIS se svou koncepcí ukázal být příliš velkým soustem. Spojoval v sobě několik až příliš různorodých prvků – zábavnou formou uvedené chemické pokusy, přednášku o fyzice ilustrovanou tancem a úryvky z inscenace Nanopicture za živého doprovodu skupiny TataBoys. Zdánlivě kompaktní program trpěl základním rozporem, jako by se nemohl rozhodnout, na jakého diváka cílí. Věda, koncert nebo taneční představení, zde se těžko hledá společný jmenovatel. Do hlediště zamířila řada mladých studentů, zřejmě středoškoláků, pro něž byla kulturní akce míněna především edukativně. Velkým lákadlem bylo vystoupení TataBoys, ale také taneční skupina DekkaDancers mohla přivést své publikum. Zřejmě by se ale těžko našel divák, který by si užil všechny části programu stejně. První a nejdelší část byla určena chemickým a fyzikálním pokusům in natura na jevišti. Trojice vědců vystupující zde pod uměleckým jménem Tros Pedros – Petr Slavíček, Petr Holdhauser a Petr Cígler – se ocitla v improvizované kavárně, jejímiž dalšími hosty byli civilně odění tanečníci DekkaDancers. Zdlouhavý začátek představení nechal diváky tápat, co se vlastně bude dít. Diskuse? Tanec? V roli číšníka se na jevišti pohyboval tanečník David Stránský, který by mohl dostat víc prostoru. Jeho přítomnost nicméně zanikala i tím, že na rozdíl od trojice Petrů neměl mikrofon. Úvodní sekvence s chemickými pokusy byla napojena na debatu nespokojených štamgastů. Následovaly pokusy s výrobou fluorescentní kapaliny různých barev, experimenty s vlnovou délkou světla anebo klasický pokus s výrobou chlorovodíku z plynného vodíku a chloru ilustrovaný tancem DekkaDancers, kteří ztvárňovali molekuly příslušných prvků. Na závěr pak profesoři testovali plyny na vlastních hlasivkách. Vše působilo vyloženě jako „škola hrou“, názorně, edukativně, jako doplněk výuky. Nečekaná a osvěžující byla tečka v podobě choreografie Tomáše Rychetského na část symfonické skladby, jejímž autorem je Petr Cígler – Entropic Symphony. Soudobá hudba představuje lákavý materiál k tanečnímu ztvárnění a bylo by zajímavé vidět ji takto celou. Druhá část byla dramaturgicky nejspornější. Jednalo se o společnou přednášku teoretického fyzika Davida Lukáše a vynálezce Pavla Pokorného vedenou formou dialogu – tématem byla výroba nanovláken. Prvním úskalím byl teoretický text, který byl přes snahu o oživení značně nesrozumitelný, dialog sám také vyzníval nepřirozeně, ale je samozřejmé, že nelze po vědcích požadovat, aby byli současně herci. Celý pokus a výklad byl průběžně doprovázen tanečním vystoupením, ale z oblasti scénického tance – vystupovalo zde Taneční studio Magdaleny Ludmily Rellichové. Dívky různých věkových kategorií znázorňovaly pomocí současného tance dění v nanosvětě, proces zvlákňování. Jako samostatnou ukázku je ještě možné tento výstup akceptovat, je ale nemyslitelné postavit na jedno jeviště profesionální tanečníky Národního divadla a zájmový soubor mládeže. Divák se v takové situaci nemůže zbavit myšlenek na srovnávání, a to není vůči amatérskému souboru a jeho tvorbě korektní. Choreografie sama vycházela z principů současného tance, dívky dobře zvládaly kombinace s převaly, různé kánonické postupy, hru s rekvizitou a další prvky zcela přiměřené jejich věku, snad jen odění spočívající ve světlém celotrikotu bylo příliš odvážné a zvláště vůči starším dospívajícím krajně nelichotivé. Na jiné scéně by však nebylo nutné toho hledisko posuzovat… Poslední částí večera bylo vystoupení DekkaDancers a koncert skupiny TataBojs. Hudebníci a tanečníci už bohužel doplatili na unavené publikum. Nanopicture je starší projekt choreografů Tomáše Rychetského a Davida Stránského z doby, kdy fungovala jejich skupina TODanceCompany OK. Inspirací jim byla dnes již sedm let „stará“ deska TataBojs s názvem Nanoalbum. Vypráví příběh, který tvoří několik postav z možná nedaleké budoucnosti, jež pak přivedli choreografové na scénu – iTom, Eliška, kráska 90/60/90, doktor Tečka a robopes Hal 9000, vypravěč děje. S hudební skupinou na jevišti po pěti letech vystoupila zpěvačka Klára Nemravová, živá hudba byla strhující. Ale je tu opět „ale“. Měl to být koncert nebo tanečně hudební představení? Uváděním jednotlivých písní (nezazněly všechny skladby alba, pouze výběr) byl narušován tok tance, nadto na sebe téměř veškerou pozornost strhla videoprojekce (zřejmě původní klipy k písním), takže divák nestihl sledovat, co se odehrává mezi tanečníky na podiu. Atmosféra hudbou ožila, ale večer byl dlouhý, takže část publika se bohužel během vystoupení mezi písněmi již kradla ze sálu a TataBojs na závěr přidali jen pár skladeb, jako poslední jednu z nejnovějšího alba „Ležatá osmička“, Opakování. Noc v NanoPOLIS se bude také opakovat. Doufejme, že nad dalším opakováním bude tentokrát bdít i dramaturg večera a že se představení zaskví v nové verzi. Celý večer přinesl totiž řadu zajímavých nápadů, kterým chybí jen prokomponování a dotažení. Většina první poloviny byla zábavná i pochopitelná, výborný je nápad s oživením Nanopicturu s živou hudbou – a obecenstvo by určitě potěšilo, kdyby po taneční části přešlo představení do malého koncertu. Spojení vědy a kultury bývá vždy prospěšné a plodné a řada osobností činná v obou oblastech to jen dokládá, na Nové scéně čekají na tvůrce i nové možnosti. Z představení 23. listopadu 2011, Nová scéna ND.