Divadelní Flora rozkvetla tancem
Námětem choreografie, která měla premiéru 11. května v komorním prostoru univerzitního Konviktu, divadélku K3, se stala energetická bezpečnost, aktuální společenské téma. Postaveno na principech kontaktní improvizace, vzniklo z tohoto námětu křehké dílo působící zároveň velkou silou i čistotou. Ani stopa po naraci, čistá konceptuální práce využívající dynamiku pohybu, energii akce a reakce těl, náznak vztahů okořeněný jednoduchým light designem (Pavel Kotlík). Inscenace stojí především na pohybové vybavenosti a sehranosti interpretek, které přitom na díle pracovaly jen v rámci několika krátkých residencí. O to více pak výsledek jejich společného hledání správného výrazu zapůsobí.
Úvodní sekvence zastihuje čtyři postavy oděné v lehké bílé kostýmy, nasvěcované pozvolna jedinou žárovkou zářící v prostoru. Pohyb tanečnic stojících v kruhu zprvu spíš tušíme než vidíme, postupně se odkrývá pohled na rytmické pohyby paží, které připomínají cosi mechanického, technického, nebo snad rotaci mikročástic hmoty. Mezi tanečnicemi se pak rozehrávají kontaktní duety, které jsou prodchnuty chvílemi mírností, chvílemi však hraničí až se zápasem či manipulací. Střídány jsou pasáží, kdy se ženské postavy pohybují unisono připomínajíce ladné figurky na hrací skříňce. Hmota, jež se rozpadla, dosáhla nového rovnovážného stavu. Vše osvětluje nebo naopak halí do přítmí ona jediná žárovka a podkresluje konkrétní i melodická hudba, chvílemi také dech tanečnic.
Jozef Vlk v jednom rozhovoru zmiňuje svou inspiraci konceptem hyperrealisty a simulaker. Simulakrum je vlastně reprodukce bez vzoru, reprodukce, která je tolikátým obrazem jiné reprodukce, že už ani neznáme její předobraz. Jeho existence je nepodstatná. Režisér se zde ale ani tak nevymezuje k faktu, že v moderním době ztratil význam pojem originálu, jeho záměr upomíná spíš na známý starší Thomasův teorém, sociologický koncept „sebenaplňujícího se proroctví“, který zjednodušeně interpretován říká: „Je-li situace vnímána jako reálná, pak je reálná ve všech svých důsledcích“. A v naší společnosti je mnohé, co formuje naše životy, k čemu se vztahujeme, necháváme se jím ovlivnit, a přitom nepátráme po skutečnosti v pozadí, pouze reagujeme tak, jak se od nás očekává, a přizpůsobujeme se v domnění, že reagujeme na realitu.
Nutno jen dodat, že abstraktní choreografie, kterou jsme viděli na Konviktu, potřebuje přeci jen doprovodný text jako vysvětlení toho, co v ní máme hledat, jinak by byla sice skvělým tanečním zážitkem, ale poněkud obtížně čitelným
Peklo všedního dne
Performance Have a Nice Hell polského dua tanečnic ze skupiny Good Girl Killer (Anna Steller a Magda Jędra) a výtvarnice Patrycje Orzechowské zavedla diváky do světa strachu. Podkrovní pokoj obývají dvě ženy, jejichž nervy jsou napjaty k prasknutí a psychotické stavy spouští všudypřítomné napětí. Jako z pískající konvice uniká pára a hrozí vybuchnutím, tak tryskají emoce z neovladatelných těl. Jsme svědky okamžiků blížících se k náznaku souznění, nervózních tiků, cesta z jednoho konce místnosti na druhý je chvíli nepřekonatelnou vzdáleností, vykonat domácí práci lze jen v tranzu. Absurdní situace vyvolávají chvílemi smích, ale také otázku, jak dalece se divák vlastně liší od dvou bytostí svazovaných děsy, které si ve své hrůze ze všeho kolem sebe nemohou ani porozumět. Jak moc jsme strachem svázáni my? Jak dalece nám brání v komunikaci s okolním světem, do kterého někdy pro jistotu už předem kopeme? Scéně dominuje funkční objekt, který doplňuje light design – jakási obří pavučina ze světelných trubic. Ženy jsou také skutečně jako chyceny v pavučině strachu, ze které lze hledat východisko jen destruktivním chováním. Rvačka a vzájemné ponížení, předhánění se v srdceryvném kvílení, které ale mimoděk může vyústit až v harmonii dvou čistých hlasů. Vyčerpané rvačkou a závěrečnou taneční exhibicí, zůstávají tanečnice ve strnulých pozicích a neděkují se. Tato performance má ve své podstatě mnoho společného s tématem práce Jozefa Vlka. Neboť strach je také jen reakce na podněty, které nemusí mít vůbec svůj reálný předobraz nebo základ. Rodina, společnost, média nás učí, že mít stále z něčeho obavy, strach je normální, ale je to tak bezpodmínečně nutné?
Potkali se… v Olomouci
Po naléhavém sdělení polských performerek, které strhly diváky svým nasazením, přišla na řadu ještě činoherní tečka v podání autorského divadelního souboru Vosto5. Přestali jste se dívat už před několika lety na televizi, protože je vám nevolno ze současných scének vydávajících se za komiku, máte pocit, že bez vulgarit a cynismu se „legrace“ už nedělá a že slovní humor je stejně historickým pojmem jako ruchadlo a ocílka? Omyl! Ještě existuje živé divadlo, ještě existují mladí lidé, kteří si dovedou hrát se slovy a k satiře se nepotřebují otírat o politiky. Soubor Vosto5 se k takovým řadí. Jejich asi hodinové představení Stand'artní kabaret připomíná něco z poetiky divadel malých forem i z půvabných předscén. Celý kus spočívá na slovní i pohybové improvizaci, diváci jsou zataženi do hry asociací, která má svá pravidla a dokáže zasáhnout satiricky i vkusně. Baví se diváci i herci sami. Pokaždé je vystoupení originálem s jinou obsahovou náplní a vývojem, může v něm účinkovat různý počet herců, jinak má ovšem soubor na repertoáru i inscenace s pevným scénářem. Sami divadelníci se na svých webových stránkách uvádějí takto: „Divadlo VOSTO5 se programově věnuje autorskému divadlu. Své náměty čerpá především z domácího prostředí. Schopnost uchopit omšelý motiv, téma, situaci či atmosféru – které dřímají v povědomí naší společnosti – a zasadit je do souvislostí dneška a upozornit tak na jejich jedinečnost je metodou Divadlu Vosto5 vlastní. Divadlo Vosto5 nabízí divákům pohled na naši společnost očima generace, která dětství a rannou část puberty strávila ještě před Listopadem, ale do života se pustila až po něm.“ Soubor hostuje v řadě měst, pravidelně také v Praze v prostoru Meetfactory a Divadle Ypsilon.
Divadelní Flora bude pokračovat až do neděle 20. května. Na programu jsou inscenace režiséra Jana Mikuláška a od čtvrtka také velká přehlídka inscenací pražského Divadla Komedie. Program jako vždy probíhá na několika scénách – kromě komorního prostoru Divadla K3 a festivalového šapitó v prostorách Konviktu, patří festivalu tradičně i Moravské divadlo Olomouc a nově klub S-Cube. Více na www.divadelniflora.cz.
Foto: Lukáš Horký a Jiří Doležel
Power Power DanceRežie: Jozef Vlk
Choreografie, interpretace: Stanislava Vlčeková, Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková, Anna Steller
Světelný design: Pavel Kotlík
Kostýmy: Alexandra Monhartová
Premiéra: 10. 5. 2012 Have a Nice Hell
Autoři: Good Girls Killer, Patrycja Orzechowska
Účinkují: Magda Jedra, Anna Steller
Objekty: Patrycja Orzechowska
Hudba: koláž
Premiéra: 27. 11. 2011 Stand´artní kabaret
Divadlo Vosto5
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace