Druhou zářijovou neděli této sezóny přivítal balet ND prvního z letošních četných zahraničních hostů – soubor Ballet Dortmund. Představil se s programem Stars and Steps spojujícím dohromady choreografie, které dělí tři dekády a vlny Atlantiku: slavnou choreografie Who Cares? George Balanchina a čtyři roky starý, humorný moderně-tanečně-divadelní kaleidoskop Rossini Cards Maura Bigonzettiho. V Dortmundu mělo toto představení premiéru 23. února 2008.George Balanchina netřeba představovat, jeho choreografii z roku 1970 také ne. Neoklasická show na špičkách v rytmu skladeb George Gershwina, koho by nerozpohybovala? Tanečníci jistě nemusí na jevišti úsměv předstírat a oslavu broadwayského glamouru si s jistotou užívají. Křehké dívky, šviháčtí mladíci, laškování, sóla a láskyplné duety. Jako hold jedné éře a jednomu skladateli funguje tenhle kousek i po víc jako třiceti letech stále jako svěží nenáročná podívaná, která nechá diváky pohledem na swingem prosycené kombinace klasických prvků odreagovat, i ukolébat orchestrálními nahrávkami melodií jako The Man I love nebo Embraceable You.
Delší představení (protože pro ně je slovo choreografie v některých momentech skoro nedostačující) Maura Bigonzettiho diváky po přestávce rychle vrátí do roku 2008. Ke skrovným kostýmům a současnému tanečnímu jazyku. Italský choreograf se nechal inspirovat hudbou Gioacchina Rossiniho, která zní tu reprodukovaně, tu v podobě živé klavírní hry (interpretuje Alexandra Goloubitskaja), která je přidanou hodnotou celého večera. Na jevišti se odvíjí sled výjevů, v různé intenzitě humorně laděných, ale vždy něčím neotřelých. Tanečníci zaražení nad krajem propasti orchestřiště nebo sólistka přednášející užaslému diváctvu v jasné italštině recept na specialitu z makarónů, tanečnice zašněrované do korzetu, který tak docela přesně neplní svůj účel oděvu, baletka měnící se v hravého dravce s drápy šelmy, synchronně se pohybující jedlíci na hostině, kdy je u stolu usazen zřejmě celý soubor, zvláštní duety, ve kterých se jeden partner či partnerka stávají zcela zřejmou fyzickou základnou druhému. Humor není servírován po lopatě s návodným popisem, a co má zůstat skryté, skrytým zůstává. Úsporná práce se světly umožňuje soustředit pozornost na choreografem vymezené místo a postavy.
Pokud se člověk po představení nenápadně zaposlouchal do hovoru odcházejících diváků, mohl slyšet ty, pro které je Balanchinova show mělká, i ty, kterým s espritem předvedený tanec, byť bez hlubokého poslání, zlepšil náladu, diváky, kterým Bigonzettiho hříčka připadala zmatená a dlouhá, i ty, kteří teprve druhou polovinu večera povýšili na zážitek. Ballett Dortmund se stal zpestřením sezóny, ale jeho vystoupení reputaci domácího souboru nenahlodalo. Tanečníci byli slavnostně naladěným publikem odměněni pro nás netypickým potleskem vstoje, laťka však zůstala neporušena.
Quote: “The National Theatre Ballet welcomed the first of this year´s numerous foreign guests – the Dortmund Ballet. This company presented itself with a programme Stars and Steps which links together two works separated by three decades and the Atlantic: the famous Who Cares? by George Balanchine and four years old, humorous modern-dance-theatre caleidoscope Rossini Cards by Mauro Bigonzetti. This evening premiered in Dortmund on 23 February 2008. We don´t need to introduce neither George Balanchine nor his choreographic piece from 1970. Neoclassical show on pointe in the rhythm of George Gershwin, who wouldn´t start moving? Dancers don´t have to pretend smiling on stage and they surely enjoy this celebration of Broadway glamour. Delicate girls, smart guys, flirting, solos and duets full of love. As a tribute to an era and one composer, this piece still works even after thirty years as a crisp, undemanding show that makes the audience relax with the view of swingy combinations of classical dance, accompanied by orchestral recordings of melodies such as The Man I Love or Embraceable You.“
George Balanchina netřeba představovat, jeho choreografii z roku 1970 také ne. Neoklasická show na špičkách v rytmu skladeb George Gershwina, koho by nerozpohybovala? Tanečníci jistě nemusí na jevišti úsměv předstírat a oslavu broadwayského glamouru si s jistotou užívají. Křehké dívky, šviháčtí mladíci, laškování, sóla a láskyplné duety. Jako hold jedné éře a jednomu skladateli funguje tenhle kousek i po víc jako třiceti letech stále jako svěží nenáročná podívaná, která nechá diváky pohledem na swingem prosycené kombinace klasických prvků odreagovat, i ukolébat orchestrálními nahrávkami melodií jako The Man I love nebo Embraceable You.
Delší představení (protože pro ně je slovo choreografie v některých momentech skoro nedostačující) Maura Bigonzettiho diváky po přestávce rychle vrátí do roku 2008. Ke skrovným kostýmům a současnému tanečnímu jazyku. Italský choreograf se nechal inspirovat hudbou Gioacchina Rossiniho, která zní tu reprodukovaně, tu v podobě živé klavírní hry (interpretuje Alexandra Goloubitskaja), která je přidanou hodnotou celého večera. Na jevišti se odvíjí sled výjevů, v různé intenzitě humorně laděných, ale vždy něčím neotřelých. Tanečníci zaražení nad krajem propasti orchestřiště nebo sólistka přednášející užaslému diváctvu v jasné italštině recept na specialitu z makarónů, tanečnice zašněrované do korzetu, který tak docela přesně neplní svůj účel oděvu, baletka měnící se v hravého dravce s drápy šelmy, synchronně se pohybující jedlíci na hostině, kdy je u stolu usazen zřejmě celý soubor, zvláštní duety, ve kterých se jeden partner či partnerka stávají zcela zřejmou fyzickou základnou druhému. Humor není servírován po lopatě s návodným popisem, a co má zůstat skryté, skrytým zůstává. Úsporná práce se světly umožňuje soustředit pozornost na choreografem vymezené místo a postavy.
Pokud se člověk po představení nenápadně zaposlouchal do hovoru odcházejících diváků, mohl slyšet ty, pro které je Balanchinova show mělká, i ty, kterým s espritem předvedený tanec, byť bez hlubokého poslání, zlepšil náladu, diváky, kterým Bigonzettiho hříčka připadala zmatená a dlouhá, i ty, kteří teprve druhou polovinu večera povýšili na zážitek. Ballett Dortmund se stal zpestřením sezóny, ale jeho vystoupení reputaci domácího souboru nenahlodalo. Tanečníci byli slavnostně naladěným publikem odměněni pro nás netypickým potleskem vstoje, laťka však zůstala neporušena.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace