Krátkou variaci Basila z Dona Quijota si zatančil Gianvito Attimonelli. Tanečník s dobrou technikou skoků zaujal, ale výstup byl příliš krátký. Ukázkou moderního repertoáru NDB byl fragment choreografie Barocco (chor. Jacek Przybylovicz) z tanečního večera Balet 21. století, v níž tančily Leila Labiodová a Veronika Oleschaková. Choreografie pracuje s výrazně ženským elementem s důrazem na pohyby pánve, směřuje až k jisté animalitě.
Jiným, jemnějším způsobem s fyzickou přitažlivostí pracuje duet v současném tanečním stylu Los Sueños pražské autorky Hany Turečkové – ten jsme již několikrát viděli a byl mj. rovněž součástí Choreografického ateliéru. Snový milostný kontakt dvou mladých lidí, u kterého váháme, kdo se komu zdá a kdo se nachází v realitě, ztvárňují zde Federica Vincifori a Riccardo De Nigris. Velké jeviště Janáčkova divadla vyhovovalo tanečníkům a vynikla i videoprojekce.
Na řadu pak přišli hosté: Irina Perren z petrohradského Divadla Michajlovského zatančila Fokinovu oblíbenou Umírající labuť. Igor Kolb z Mariinského divadla sáhl po tanečně-pantomimickém sólu Labuť, jež užívá stejnou hudbu Camilla Saint-Säense, nebyl to však kus, ve kterém by vynikly tanečníkovy kvality a spíš prošuměl bez povšimnutí.
Současný tanec se na scénu opět vrátil v podání pražských tanečníků Tomáše Červinky, Alexandra Katsapova a Viktora Konvalinky (druzí dva se podepsali pod choreografii). Jejich No Identity byla jedinou premiérou večera. Choreografie je především hrou, hrou s lákavou rekvizitou – nafukovacími balónky. Patnáctiminutové číslo nešetří pohybovými nápady a detaily, trojice na scéně působí jako tak trochu nedospělí muži z kanceláře, kteří si nudnou práci za nepřítomnosti šéfa zpestřují návratem do dětských her. Zdá se, že nás varují, abychom v přemíře vážné práce nakonec nevypustili duši, jako když splaskne balónek. V nich, těch pravých pouťových křiklavě červených se na jevišti brodí jako v dětském koutku, vzájemně si nechávají prostor pro vlastní sóla, ve kterých se zrcadlí jejich individualita, třeba s rozmáchlejšími přemýšlivými gesty u Katsapova a hip-hopersky ostrými pohyby u Konvalinky. Jako doprovod si vybrali hudbu Thomase Newmana, Sigur Rós, Dalidy a Gershwinovo Summetrime v podání Janis Joplin. Publikum číslo odměnilo bouřlivě.
Po přestávce brněnští sólisté Eriko Wakizono a Jan Fousek tančili bílé adagio z Labutího jezera, bohužel v doprovodu nekvalitní nahrávky. V interpretaci Ivony Jeličové a Adama Sojky následoval duet z poslední premiéry souboru, moderní Carmen (chor. Cayetano Soto na Rodina Ščedrina). Možná by po zhlédnutí celého baletu bylo více pochopitelné, proč má Carmen růžový kostým… Následovala kratičká variace Aliho z Korzára v podání Francesca Scarpata. Dva kousky byly spíše lidového charakteru: Popoff a My pajďom s kaňom (také z Choreografického ateliéru). První uspěl jako komické sólo také proto, že tanečník Gianvito Attimonelli mohl ve hříčce kolegy De Nigrise využít svou pohyblivost. Písničce o kozákovi není třeba rozumět, aby se divák jeho karikaturou na jevišti pobavil. Choreografii Markéty Habalové pak prospělo velké jeviště. Tanečníci (J. Fousek, Petr Kondler, Michal Pimek) mohli využít prostor ke skokům a vazbám čerpajícím z folklóru i moderny a samotná píseň zpívaná mohutným mužským sborem působila méně pateticky než v komorní Redutě.
Výstup devíti dívek z Carmen dal nahlédnout znovu do stylu této brněnské novinky. Mechanicky rozfázované kroky a port de bras zavání více orientem než Španělskem. Po tomto intermezzu následoval duet sólistů baletu SND z Bratislavy Rominy Kolodzej a Andreje Szabo Suzanne. Autorem byl opět Radačovský, zřejmě z duetů vytváří jakýsi cyklus, byl totiž také na Mahlerovu hudbu a vycházel ze stejných choreografických principů.
Předposledním číslem bylo známé Čajkovskij – pas de deux, choreografie George Balanchina, kterou tančí 1. sólisté baletu ND Nikola Márová a Michal Štípa. Toto pas de deux vyvolalo atmosféru, kterou divák od velkého gala čeká, a spolu s dílem No Identity jejich tří kolegů pražští „reprezentanti“ tomuto večeru kralovali. Náročné neoklasické číslo provedené s entuziasmem a vervou, vzbuzující nadšený ohlas diváků.
O závěr se postarali I. Perren a I. Kolb. Zařadit duet z baletu Bhakti (1968) Maurice Béjarta za Balanchina nebylo z hlediska dramaturgie šťastné. Je sice zvykem, že „hvězdám“ večera patří finále, v tomto případě ale diváky spíše zchladilo. Jednalo se o kontemplativní duet mísící klasickou techniku s orientálními geometricky symetrickými obrazci tanečníků, pomalými pózami připomínajícími jógové pozice, za zvuků tradiční indické hudby a v šarlatovém osvětlení. Duet byl vystavěn jako pas de deux, ale jeho sledování, jak pohybu, tak hudby, vyžadovalo soustředění a pozornost, které již divák po celém večeru neměl.
Brno se snaží udržet tradici česko-ruských baletních gala, letos působilo poněkud nevyváženě, spíše než jako slavnostní gala mělo ráz přehlídky různých stylů a žánrů. Pro vznešené slovo "gala“ trochu málo, nicméně mnoho čísel stálo za zhlédnutí.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace