Izraelská choreografka Iris Erez představila na Tanci Praha svou další práci. Tentokrát se netančilo na lodi Tajemství, ale performeři se přesunuli do prostoru divadla Ponec.
Téma uvedené choreografie ukrýval již její název – Homesick (premiéra 2010). Autorka si zvolila domov, stesk po něm jako styčné body, z nichž vycházelo zadání, s nímž tanečníci v době příprav pracovali a také se s ním museli tak trochu poprat. Každý máme o domově jinou představu, vybavují se nám rozličné vzpomínky a obraz domova vyvolává různé emoce. Choreografka prý nejprve prohlížela fotografie hotelových pokojů a následně si položila otázku, jak vnímáme ideu domova v souvislosti se zemí, kam bychom měli patřit, jak si pro sebe vlastně domov definujeme. Jako základ své divadelní vize Erez v choreografii Homesick využila improvizační, autentické kreace tanečníků.
Představení není příliš radostné a povzbudivé (což může být dáno pohnutou historií izraelského národa). Na zemi leží muž s výraznými černými kučerami a pomalu se pokouší posunovat po lehce zvlněném hnědém papíru pokrývajícím scénu. Zanechává na něm stopy svého zpoceného těla, dělá v papíru díry a nemůže se odpoutat od zemské tíže. Stále padá, skrývá se pod papír a z druhé strany přichází další muž, jehož paže obkružují hlavu. Prostupuje vpřed, zkoumá prostor za vydatné pomoci paží a nachází místo, kde si lehá a vyznačuje hranice svého těla. Po chvíli na scénu vstupuje tanečnice, která pracuje s jemnějšími dotyky a občas se neohrabaně protočí a zatleská.
Tři tanečníci zůstávají zajatci svých pocitů, vjemů a hledají plac k svému spočinutí. Z papírové materie nevytvářejí nové, snové iluze, ale naopak ji ničí a využívají pro své zmítající pohybové vyjadřování. Aktéři do papírové plachty zalézají, svými drsnými pády či průlezy ji protrhávají; tanečnice si cáry papíru zastrkuje pod svůj oděv, a tak kousek papírové draperie uvázne na jejím těle. Delší dobu trvá, než tanečníci vystoupí ze svých „vnitřních ulit“ a začínají vnímat své kolegy. Střetávají se jakoby náhodou, nechtěně do sebe narážejí a až posléze jsou schopni nalézat chvilkovou sounáležitost, když jsou společně vtěsnáni do plandajících trik, která si různě převlékají. Trika jsou pro setkávající se dvojice jakousi podivnou skrýší, v níž se oddávají tíži svých těl. Žádná lehkost, vnímáme přítmí, ticho nebo hudební doprovod, který neruší ani nemotivuje k závratné taneční extázi, na jakou jsme u špičkových izraelských souborů zvyklí (Kibbutz Contemporary Dance Company, Batsheva Dance Company).
Tak ztvárnila koncept domova Iris Erez, která z Asafa Aharonsona, Ofira Yudilevitche a Tami Lebovits získala pro svůj záměr potřebný pohybový materiál. Výsledná podoba projektu nabídla pohled bez zásadnější taneční naléhavosti a dokonalosti. V závěru byla papírová podložka shrnuta ze scény, zcela destruována, zmačkána a Homesick za sebou zanechal výrazné šustění papíru.
Psáno z představení 20. června 2014 v rámci Tance Praha, divadlo Ponec.Homesick Choreografie: Iris Erez Tvorba a interpretace: Asaf Aharonson, Ofir Yudilevitch a Tami Lebovits Hudba: Mount Eerie, A Silver Mt. Zion a Reckless Feet Kostýmy: Inbal Lieblich a Tamar Levit Scéna: Hilla Ben-Ari Light design: Tamar Or
Izraelská choreografka Iris Erez představila na Tanci Praha svou další práci. Tentokrát se netančilo na lodi Tajemství, ale performeři se přesunuli do prostoru divadla Ponec.
Téma uvedené choreografie ukrýval již její název – Homesick (premiéra 2010). Autorka si zvolila domov, stesk po něm jako styčné body, z nichž vycházelo zadání, s nímž tanečníci v době příprav pracovali a také se s ním museli tak trochu poprat. Každý máme o domově jinou představu, vybavují se nám rozličné vzpomínky a obraz domova vyvolává různé emoce. Choreografka prý nejprve prohlížela fotografie hotelových pokojů a následně si položila otázku, jak vnímáme ideu domova v souvislosti se zemí, kam bychom měli patřit, jak si pro sebe vlastně domov definujeme. Jako základ své divadelní vize Erez v choreografii Homesick využila improvizační, autentické kreace tanečníků.
Představení není příliš radostné a povzbudivé (což může být dáno pohnutou historií izraelského národa). Na zemi leží muž s výraznými černými kučerami a pomalu se pokouší posunovat po lehce zvlněném hnědém papíru pokrývajícím scénu. Zanechává na něm stopy svého zpoceného těla, dělá v papíru díry a nemůže se odpoutat od zemské tíže. Stále padá, skrývá se pod papír a z druhé strany přichází další muž, jehož paže obkružují hlavu. Prostupuje vpřed, zkoumá prostor za vydatné pomoci paží a nachází místo, kde si lehá a vyznačuje hranice svého těla. Po chvíli na scénu vstupuje tanečnice, která pracuje s jemnějšími dotyky a občas se neohrabaně protočí a zatleská.
Tři tanečníci zůstávají zajatci svých pocitů, vjemů a hledají plac k svému spočinutí. Z papírové materie nevytvářejí nové, snové iluze, ale naopak ji ničí a využívají pro své zmítající pohybové vyjadřování. Aktéři do papírové plachty zalézají, svými drsnými pády či průlezy ji protrhávají; tanečnice si cáry papíru zastrkuje pod svůj oděv, a tak kousek papírové draperie uvázne na jejím těle. Delší dobu trvá, než tanečníci vystoupí ze svých „vnitřních ulit“ a začínají vnímat své kolegy. Střetávají se jakoby náhodou, nechtěně do sebe narážejí a až posléze jsou schopni nalézat chvilkovou sounáležitost, když jsou společně vtěsnáni do plandajících trik, která si různě převlékají. Trika jsou pro setkávající se dvojice jakousi podivnou skrýší, v níž se oddávají tíži svých těl. Žádná lehkost, vnímáme přítmí, ticho nebo hudební doprovod, který neruší ani nemotivuje k závratné taneční extázi, na jakou jsme u špičkových izraelských souborů zvyklí (Kibbutz Contemporary Dance Company, Batsheva Dance Company).
Tak ztvárnila koncept domova Iris Erez, která z Asafa Aharonsona, Ofira Yudilevitche a Tami Lebovits získala pro svůj záměr potřebný pohybový materiál. Výsledná podoba projektu nabídla pohled bez zásadnější taneční naléhavosti a dokonalosti. V závěru byla papírová podložka shrnuta ze scény, zcela destruována, zmačkána a Homesick za sebou zanechal výrazné šustění papíru.
Psáno z představení 20. června 2014 v rámci Tance Praha, divadlo Ponec.
Homesick
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu