Údery nohou o náhrobní kameny

1. 3. 2011 recenze

Autor Kristina Durczaková

Skupina Project Wings, trio stepařských mágů, které snad ani není třeba představovat – Jan Bursa, Pavel Strouhal a Václav Muška, připravila pro příznivce rytmu a rychlých nohou nové celovečerní představení s názvem RIP. Na půdě Švandova divadla si dali dostaveníčko jako tři umrlci, jejichž společnou řečí, kterou se dorozumívají v záhrobí, jsou rytmické údery stepařských bot o vlastní náhrobky.

Na začátku představení právě dorazil do říše mrtvých Jan Bursa, jehož milá pláče nad hrobem, zatímco jí kondolují smuteční hosté, vzápětí tvořící živou kapelu v zadním plánu jeviště. Pomalu rozehrávají hudební doprovod z pera Ondřeje Brzobohatého, umně kombinující různé hudební styly a výborně podporující tep celého představení. Nově příchozí je uvítán dvěma starousedlíky, kteří mu dodají stepařské boty, aby se s nimi mohl pořádně domluvit. A je to domluva nadmíru strhující, živelná a zároveň přesná – „tap dance“ v podání těch tří je zárukou kvality a šarmu v jejich různorodosti. Každý z nich je rozdílná osobnost, avšak pojí je naprosté zaujetí rytmem, které se tak snadno přelévá na diváky. Je taktéž patrné, že už spolu pár podrážek prošoupali; v duetech či triu jsou zcela synchronní a hlavně jejich vzájemné napojení je víc než očividné. Punc světovosti představení dodává autor choreografie, americký pan stepař Jason Samuels Smith. Přehlídku nebožtíků pak rozsvítí příchod čtrnáctileté mistryně světa ve stepu Kateřiny Fialové. Volba tohoto hosta se podařila; přináší dětský i ženský prvek, zjemňuje mužný projev svých kolegů, ale zároveň si s nimi v ničem nezadá – je zcela stejně razantní, přesná a velmi talentovaná. Ať už jako dcera Václava Mušky tančí něžný duet se svým tátou nebo suverénní rychlostí kmitá nohama sólově. Co je však třeba vyzdvihnout, je čirá radost z pohybu, která z Kateřiny Fialové čiší. Nejde pouze o mistrovství těla; pokud se dokážeme na chvíli odtrhnout od fascinace nad rytmickými kombinacemi nohou a sledujeme její výraz v obličeji, když se pohybuje, vidíme, že si tanec na jevišti opravdu užívá, a to naprosto přirozeně. A tuto radost pak přenáší i na své stepařské partnery a hlavně na diváky.

Takovéto vrcholy představení, jako je společný tanec tří chlapíků a mladé slečny či skvělá etuda v sedě, kombinující divácky vděčné údery rukou o různé části těla, jsou bohužel střídány slabšími činoherními vsuvkami, které nemají šanci na úspěch. Obětí je herečka Petra Hřebičková, ona plačící milá nad hrobem, která se sice snaží, ale scény s mluveným slovem táhnou představení hodně dolů. Pánové raději moudře hovoří pouze svým tělem, avšak obě ženské představitelky jsou nuceny do křečovitých dialogů, které zde nemají místo a ani nejsou zapotřebí, protože zde přece vládne rytmus a oheň těla v kombinaci se skvělou, naživo zahranou hudbou. Představení RIP představuje jedny z nejlepších stepařů u nás a nabije energií, které je v těchto sychravých a studených měsících velmi zapotřebí. Rychlost a přesnost, nad kterými jen otvíráme ústa, a taktéž ona nakažlivá a až euforická radost z pohybu, to jsou důvody, proč zavítat na tento umrlčí bál. Recenze psána z reprízy 21. února 2011, Švandovo divadlo. Foto: J. M. Polák a rchiv souboru