Mužů v tanci je i v dnešní době pomálu. Festival 4+4 dny v pohybu však v rámci letošního ročníku uvedl hned dvě představení nabitá mužským elementem a energií. Po norské Jo Strømgren Kompani se představil Club Guy & Roni s novinkou Alpha Boys. Autoři Guy Weizman a Roni Haver tak volně navázali na choreografii Language of Walls, kterou uvedli v Praze v roce 2004. Místo žen jsou zde muži, místo ženských atributů jsou zde mužské. I když ne tak docela…
Drobné epizodky hledání vlastní identity a mužnosti v postmoderní době plné rozporuplných tendencí se odehrávají v prostředí zakouřeného baru, kde se setkává šest reprezentantů mužského plémě (Jonathan Ber, Camilo Chapela, Edan Gorlicki, Horte Morro, Igor Podsialdy, Ruben Albelda). Ve vesměs individuálních akcích poodkrývají publiku zákoutí své duše. Scénky jsou plné humoru, lehké nadsázky a ironie. Muž na podpatcích s blonďatou parukou je střídán bubeníkem ve skotské sukni, který obohacuje dojmy publika o své spodní prádlo. Nechybí opilec ani metrosexuální duo svádějící přihlížející převážně ženské publikum svým kroucením. Situace jsou naznačeny jemně, neženou se do zbytečného extrému. Typické známky „mužství“ jako agrese a vandalismus jsou na závěr vystřídány poetickým: Já nikdy nebrečím, vy snad ano?
Rozsáhlejší taneční pasáže mají povětšinou hromadný ráz. I přes zjevnou odlišnost charakterů se aktéři dokáží spojit v jedno a jsou neuvěřitelně sehraní. Pohybový slovník je poměrně pestrý; přes izolace, trhané pohyby až k mohutným výskokům a letům vzduchem k jemnějšímu, plynulému vyjádření; neoplývá ovšem přílišnou objevností. Technická zdatnost tanečníků však tento drobný nedostatek bohatě zakryje.
O akustickou složku je postaráno pomocí kombinace reprodukované a živé hudby. Jens Bouttery se pružně přesouvá od bicích ke kytaře. Náležitě podporuje navozenou atmosféru.
Club Guy & Roni dokázal svou strhující 80 minutovou „show“ přivést publikum do varu. To je za to odměnilo bouřlivým a dlouho nekončícím potleskem.
Recenze je psána z představení 21. října 2010, divadlo Archa.
Rozsáhlejší taneční pasáže mají povětšinou hromadný ráz. I přes zjevnou odlišnost charakterů se aktéři dokáží spojit v jedno a jsou neuvěřitelně sehraní. Pohybový slovník je poměrně pestrý; přes izolace, trhané pohyby až k mohutným výskokům a letům vzduchem k jemnějšímu, plynulému vyjádření; neoplývá ovšem přílišnou objevností. Technická zdatnost tanečníků však tento drobný nedostatek bohatě zakryje.
O akustickou složku je postaráno pomocí kombinace reprodukované a živé hudby. Jens Bouttery se pružně přesouvá od bicích ke kytaře. Náležitě podporuje navozenou atmosféru.
Club Guy & Roni dokázal svou strhující 80 minutovou „show“ přivést publikum do varu. To je za to odměnilo bouřlivým a dlouho nekončícím potleskem.
Recenze je psána z představení 21. října 2010, divadlo Archa.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace