SUTRA aneb Poetická hra symbolů

2. 7. 2011 recenze

Autor Lucie Burešová

Velkolepá taneční show Sutra se po zásluze stala vyvrcholením letošního Tance Praha. Jednoznačně vynikala z letošního festivalového programu jak svou koncepcí, tak přístupností k neodborné a laické veřejnosti. Zvědavci, kteří po tři večery vyprodali Karlínské divadlo, si jistě odnesli nevšední zážitek. Belgický choreograf marockého původu Sidi Larbi Cherkaoui pozval do projektu sedmnáct šaolinských mnichů, se kterými strávil několik měsíců chrámového života tvorbou představení. Vytvořil pohybové divadlo dávající na odiv energii tryskající na povrch z harmonizované mysli a ústící v dokonalé ovládání fyzického pohybu. Scénografické nápady potom připravily prostor pro nesčetnou symboliku postřehů z problematiky střetu Západní a Východní kultury. Vypravěči zastoupeni „bílým mužem“ a malým chlapcem nás prováděli děním jako pozorovatelé, hybatelé děje i aktéři zároveň. Jednotlivé části dřevěného hlavolamu, nad kterým společně v prvním plánu dumali, se za nimi rozrůstaly v dřevěný les, který připomínal dokonale organizované mraveniště. Manipulací s miniaturami dutých kvádrů měnili uspořádání jeviště. Jejich počínání působilo jako osudová hra bohů tvořících obrazy světa. Dětský pohled, pro nějž je realita jen jednou velkou hrou, násobil její hlubokou poetiku.

Právě pohyb dřevěných „truhel“ se stal hlavním nositelem příběhu na scéně. Chvíli připomínaly sloupy, rakve, postele, stromy, stoly, čluny nebo zdi, dokázaly ale také zpodobnit rozevírající se lotosový květ, strojovou výrobu, mnišskou ložnici, velkoměsto nebo nekonečné lidské břemeno. Měnily nálady od výhružných a nebezpečných po hravé a důvěrné i těžké a smutné. Život jim vdechla skupina mnichů, kteří s nimi ne „manipulovali“, ale doslova „tančili“ – dokonalé posuny dávaly vyniknout genialitě vtipů a nápadů. Vykreslovaly na jevišti různé podoby mezilidských vztahů a pocitů: náklonnost, důvěru, ale i strach či osamělost. Střet čínské duchovní komunity s jedním evropským „vetřelcem“ byl zpodobněn očima obou stran. Téma dítěte, které přistupuje ke komunikaci spontánně a bez předsudků, s čistou zvědavostí a vzrušením z něčeho nového, jako nevinného prostředníka mezi ostražitými dospělými, vyzdvihovalo vzájemnou uzavřenost obou světů. Pohybový slovník také vyznával značnou dávku úcty k oběma kulturám. Nejednalo se o kompromis, nýbrž o harmonickou symbiózu estetického tanečního projevu s technikami bojových umění a v čínském divadle tradičně vysoce ceněnou akrobacií. Dialog těl profesionálního tanečníka a trénovaného bojovníka, vyjadřující stejné emoce vlastní řečí. Fyzická síla a pružnost stavěná na odiv byla hlavním efektem celého představení, nejvíce však dojímala ukázněnost té „neviditelné“. Ta se projevovala v dokonale zvládnuté manipulaci s kvádry, kdy nejen úspěch vizuálního nápadu, ale i zdraví aktérů záviselo na každém detailu. Živý hudební doprovod kvarteta (klavír, housle, violoncello, bicí) za prosvíceným horizontem zvyšoval napětí okamžiku. Hudba Szymona Brzóska nás spolehlivě vracela zpět do evropského kontextu, zdánlivý kontrast ve skutečnosti harmonicky podtrhoval neúnavnou dynamiku svalnatých těl i jímavou intimitu duetů. Dialog různých řečí vedoucí k vzájemnému porozumění byl dojemnou pointou zastřešující tuto jedinečnou, symboly nabitou podívanou. Z představení 25. června 2011, Hudební divadlo Karlín. Foto: Hugo Glenndinning