Štyri (+ 2) dni tanca – večer kontrastů a individualit
Jednoduchá scénografie připomínající stavebnici z latí vymezuje na jevišti každému z tanečníků jeho soukromý prostor, který lze pomyslně zdůraznit vztyčením rámu. Pět tanečníků (dvě ženy a tři muži) se střetává uprostřed takto vymezené plochy. Každý zosobňuje určitý typizovaný charakter dovedený až na hranici karikatury. Dívka toužící po uspokojení skrze fyzický kontakt s okolím vyhledává dominantního partnera, kterému je ochotna být povolnou hračkou (Martina Lacová). Módní kráska, která se přímé pozornosti spíš straní, vyhledává povrchní obdiv a interakci přechází se zavřenýma očima, jako kdyby se jí fyzický kontakt netýkal (Stanislava Vlčeková). Agresivní exhibicionista toužící manipulovat ostatními lidmi (Daniel Raček). Nesmělý „kravaťák“, pod jehož vybělenou košilí se skrývá fetišista sbírající ženské střevíce (Emil Píš). Plachý intelektuál, který vůbec neopustí svůj byt, notebook a přesně srovnané hromádky knih (Martin Piterka).Mezi charaktery dochází k interakci, rozehrávají se duety i skupinové formace. Velký prostor získává machistický manipulátor, který s větším i menším úspěchem ovládá fyzickou silou ostatní a nachází, zdá se, ideální protějšek v dívce vyhledávající kontakt. Navzdory vážně míněnému tématu nechybí pohybová nadsázka, v pravý čas zařazenou vtipnou vložkou je skupinová scéna s převlékáním trička, kde se nikoli poprvé uplatní v choreografické výstavbě kusu postupný přechod od bezmála civilního projevu k dynamickým pasážím plným akrobatických prvků. Ty se hojně objevují i v rafinovaných zvedáčkách, kterými jsou bohatě naplněny oba ústřední duety, ať už je to dynamický manipulátorský duet z první části či pomalejší výstup elegána s téměř „náměsíčnou“ kráskou, kde se jedna figura pozvolna přelévá v druhou a divák se může nechat unést plynulostí všech přechodů v pohybovém materiálu.
Tanečníci jsou výborně disponovaní a mají svá těla maximálně pod kontrolou. Jejich setkávání sledujeme se zatajeným dechem. Každá individualita se na konci představení vrací do svého prostoru, ale tentokrát konstrukci dveří nesklápí směrem k sobě, nýbrž doprostřed k ostatním. Nejotevřenější z charakterů, dívka, jež se snažila po celou dobu představení vylákat ostatní z jejich úkrytů, se vytrvale uvelebí přede dveřmi nejplaššího z nich jako naděje na otevřenější komunikaci v budoucnu.Ať už chtěli autoři inscenace více předvést metaforu atomizovaného společenství do sebe zahleděných a sebe adorujících individualit nebo uchvátit publikum tanečními výkony, podařilo se jim obojí na výbornou. Na představení měl zřejmě dobrý vliv fakt, že bylo dílem více tvůrců a že role choreografa, režiséra a dramaturga zde zůstaly odděleny, vznikl tak skutečně divadelní kus, vyrovnaný a syntetický. Druhá choreografie večera byla v pojetí divadelnosti pravým opakem, ačkoli i zde bylo přítomno téma individuality, narcismu a exhibicionismu, to vše ale v postavě autora a interpreta Tomáše Krivošíka, který svým kusem for T (e) solo (spoluúčinkuje Tomáš Androvič) postavil diváka před kaleidoskop svých osobních asociací na téma ženy, nebo spíše ženského přirození. Směr, kterým se bude choreografie ubírat, byl zřejmý hned od momentu, kdy začal do velkého čtverce vysypaného na jevišti krupicí, kreslit kosočtverec. Scénky, jež následovaly byly svého druhu surrealistickou výpovědí, sledem neuspořádaných a neučesaných asociací bez pevného dramaturgického záměru. Několik diváků dokonce v průběhu produkce opustilo sál (což je na druhou stranu neklamným znamením, že dílko nějakým způsobem účinné bylo). Tomáš Krivošík přivádí na scénu svého tanečního partnera, nechá ho chvíli tančit nad geometrickým obrazcem a pohyby pánví i gesty ještě zdůrazňovat téma (jako by to bylo nutné!). Je zde improvizovaný, zcela vágní dialog, vstupy s písněmi, částečně ze záznamu, částečně v živé interpretaci – jak je vidět, fenomén mikrofonu na jevišti ovládá i současný tanec na Slovensku. Sám autor se nechá unést také vlastním sólem, spolu s partnerem předvede striptýz i travestie show… Při všem zmatku, který svým počínáním budí v hlavách obecenstva, nelze přehlédnout několik momentů, kde je sám napojen na energii tance do takové míry, že na sebe chtěj nechtěj strhává divákovu pozornost. Rozhodně nezapře taneční zkušenost a tvůrčího ducha. V choreografii jako celku se lze těžko orientovat a recipient by se o to pravděpodobně ani neměl pokoušet. Pro koho tvoří V diskuzi po představení se totiž mohl dozvědět, že tato exhibice s ním nemá ve své podstatě naprosto nic společného. V malé talkshow, kterou pro tento večer moderovala sama ředitelka festivalu, paní Zuzana Hájková, se živá debata stočila ke dvěma bodům. Jednak k otázce definování současného tance, jednak ke vztahu autora a publika. Současný tanec zůstal bez definice, ale můžeme vzpomenout dva momenty. Jedním byl výrok režiséra Jozefa Vlka zpochybňující funkčnost definice a procesu definování jako takového – co je jednou pevně definované, se vlastně stává mrtvým, a to současný tanec určitě není. Daniel Raček pak vnesl do debaty typologické rozlišení: současný tanec chápe buď jako techniku, již lze vyučovat, předávat v pedagogickém působení, anebo jako jevištní formu, divadelní zážitek, zpřítomnění tvůrčího procesu v interakci s divákem. V obou oblastech je možné hledat jiné aspekty a pokoušet se nalézt nové definice.
Druhým tématem byl vztah tvůrce a diváka, který ukázal dva kontrastní přístupy přítomných autorů. Podobná otázka se objevovala už oba předešlé večery, kdy bylo srovnávané zejména konceptuální umění Evy Klimáčkové vznikající více z vnitřní potřeby tvůrce, a tanečně divadelní inscenace Marty Polákové, která vycházela právě ze zájmu o diváka, z touhy oslovit určité definované publikum. V aktuálním večeru byl autorský tým Debris Company tím, který dává větší důraz na diváka, počítá s ním jako se spoluhráčem a ačkoli nejde cestou podbízivou, hraje pro něj a očekává reakci. Tomáš Krivošík volí cestu naprosto individuální seberealizace bez ohledu na diváka, ba na jeho samotnou přítomnost či nepřítomnost. Ve světle tohoto přístupu jakoby i jeho choreografie ztratila něco ze provokativnosti, kterou jinak působí. Divák má jakousi zažitou představu, že tvůrce k němu skrze každé své dílo mluví, že mu cosi sděluje a vyzývá jej k dekódování sdělení, které je mnohdy složité. Pokud se divák dozví, že k žádnému dialogu ve své podstatě nedošlo, může si zachovat určitou distanci od díla. Je pak jen otázkou, zda je či není v divákově zájmu, aby si byl takové okolnosti vědom, protože to diametrálním způsobem ovlivňuje jeho vnímání. Je dobře, že současný tanec vzbuzuje otázky, že iniciuje debaty či polemiky. Dialog mezi tvůrcem a divákem se nemusí vždy odehrávat jen v rovině jeviště-hlediště, a ačkoli zřejmě nikdy nedospějeme do fáze, abychom mohli současný tanec definovat, je taková snaha impulzem jej o něco více prozkoumat a zjistit něco o škále přístupů, kterou umožňuje. A tak nezbývá než pozvat diváky, aby nezapomněli přijít i na poslední večer festivalu současného tance Čtyři (+ 3) dni tanca pre Vás do banskobystrického Divadla Štúdio tanca, kde 16. října vyvrcholí program produkcí Transforma v choreografii Mayi Lipsker a v podání tanečního dua VerTeDance a jeho spolupracovníků a sólem Tomáše Danielise Jade. Diskuze po představení je již samozřejmostí.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace