Staronové Miniatury ve Stavovském divadle
Na programu baletu Národního divadla se opět objevily Miniatury, večer mladých choreografů z řad členů souboru, tentokrát v lednu. Většina autorů se věnuje choreografii už delší dobu, takže tentokrát nešlo ani tak o pokusnou laboratoř, jako spíš o milou možnost uvést své práce pod záštitou baletu ND. Dva kusy jsme viděli v repríze, několik zřejmě zůstane jen jednorázovou záležitostí.
Večer otevřelo číslo Zuzany Šimákové stojící kdesi na pomezí moderny v pravém slova smyslu a ještě neoklasiky. Duet J´attends (Čekám) na ústřední hudební motiv filmu Black Hawk Down tančili Radka Příhodová a Adam Zvonař. Choreografie byla postavená především technicky, na čistém pohybu, který dovolil oběma uplatnit své přednosti, což platí zejména pro disponovanou Radku Příhodovou. Tanečníci na sebe pohybově reagovali, v toku choreografie bylo možné pozorovat i repetice a uzavírala se do stejného obrazu, jakým začínala, takže ačkoli nemůžeme hovořit přímo o obsahovém vývoji, pohyb byl dramaturgicky naplněný. Je možné, že mladí tanečníci si nechají číslo v záloze na soutěže či gala…
Choreografie Humility Viktora Konvalinky a Tomáše Červinky byla ukázkou z připravovaného projektu DekkaDancers, který spolu s Tomášem Rychetským a fotografem Pavlem Hejným připravují na květen. Z výňatku je zřejmé, že půjde opět o kombinaci fyzického divadla a současného tance, hru s rekvizitami a světlem, která se točí kolem vztahů mezi jednotlivci. Teprve kontext celého díla ukáže, kam staví autoři „pokoru“, kterou dali do pracovního názvu svého díla, jestli má v očích diváka zvítězit autorita a dominance nebo podřízenost a nekonfliktnost. Možná se dozvíme, i jaký smysl ukrývá na jevišti porcovaná hlávka zelí. Bezpochyby půjde o nápaditou podívanou.
Krátké sólo Únik z reality prezentovala mladá tanečnice Klára Hovorková, která na píseň Loreen McKennith Mummers Dance vytvořila moderní variaci. Jejím prostřednictvím vyjádřila bez zjevného experimentování nebo překročení hranice stylu emoční stav charakterizovaný určitým napětím či vytržením. Píseň s keltskými motivy byla tajemnější než tanec sám, je ale také nutné uznat, že pozice autorky skutečně začínající v programu jinak složeném vesměs z prací choreografů sice mladých, ale pravidelně tvořících, je nevýhodná.
Choreografie Zuzany Šimákové The Space Between Us se zaměřila na oblíbené téma vztahu mezi mužem a ženou. Vtipnou scénickou hříčkou byla hned ze začátku vertikálně postavená matrace, která umožňovala pohled na manželské lože „z ptačí perspektivy“, na kterém ona a on (autorka s Jonášem Dolníkem) zaujímají rozličné pozice. Každodenní život ovládá jeviště, láska i výčitky, spory, usmíření v jemném pohybovém slovníku a klidné atmosféře.
O Shutdown Agony Tomáše Červinky jsme jednou napsali, že jí pro svou velikost nesluší jeviště Nové scény (premiéra v červnu 2011), tím méně pak klasicistní Stavovské divadlo. Choreografie, která má namířeno jednoznačně k současnému tanci a multivizuálnímu umění, patří do té kategorie, kterou je třeba vnímat z velké blízkosti a v intimnějším vztahu s interpretem. Ten využívá mnohočetné nasvícení světelnými hranoly, kterými ohraničuje přesně vymezený prostor, a posunující se kamera promítá postupně obraz jeho minimalisticky se rozvíjejícího pohybu na plátno. Choreografie stojí na vizuální hře s detailem a naopak jeho oddalování, účinku světla a experimentu s pohybem, nesnaží se vést diváka ani po stopách emocí či symbolů, ale soustředit jeho pozornost na samotný pohyb.
Sunday Morning Sylvy Nečasové je naopak výjevem zcela přímočarým, ačkoli autorka nabízí sama více možností výkladu. Nejlákavější je ale číst choreografii, interpretovanou Kristýnou Němečkovou a Terezou Kučerovou, tak, jak na první pohled vyhlíží, jako s nadhledem zpodobené ráno po prohýřené noci. Za zvuku populárních až notoricky známých písní se interpretky probouzí do rána v bytě se značně pocuchaným interiérem, v pohybové nadsázce předvedou i několik akrobatických kousků s polorozpadlým nábytkem, aby se nakonec vrhly plně do tance. Ten je dynamický a rytmický v souladu s hudbou, jen nakonec sám o sobě postrádá změnu či vývoj a celá choreografie konkrétní vyústění.
Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka, opět jako zástupci DekkaDancers, po přestávce předvedli reprízu humorného Kill de Bill, hříčky s pacifistickým podtextem. Sled několika scén provází od počátku smích publika, které reaguje pohybové i slovní narážky. Už expozice tanečníků souboru v podobě záběrů aktérů v plné polní vybízí k úsměvu. Stínoherní raport ocení spíš znalci anglického jazyka, ale intenzivní hon na (vycpaného) divočáka nebo neodolatelnou „šikanu“ mladíčka pantomimicky opisujícího píseň Když jsem já sloužil, jsou univerzální. Stejně tak i finále ve stylu populárních tanečních show čerpajících z keltské mánie, které patrně zobrazuje šťastný život padlých vojáků za nebeskou bránou. Taneční kroky jsou triviální jen zdánlivě. Humor na jeviště patří a DekkaDancers často dokazují, že s ním lze zacházet bez zbytečné podbízivosti a v kvalitní herecké i taneční interpretaci.
Miniatury tak přinesly novinky i osvědčené kusy. Jako projekt se z dlouhodobého hlediska ukázaly být výborným stimulem pro autorskou tvorbu členů ND, jejich prostřednictvím dostali v průběhu let příležitost tanečníci, kteří si již vypěstovali vlastní choreografický rukopis. Možná by bez této příležitosti cestu k choreografii tak snadno nenašli a ani nezávislé uskupení DekkaDancers by bez nich patrně nikdy nevzniklo. Doufejme, že tradice dílen pro tanečníky zůstane zachována a že se v dalších ročnících objeví po boku ostřílených autorů i nové talenty.
Psáno z představení 10. ledna 2012, Stavovské divadlo.
Foto: Mário Bakuš a Pavel Hejný (DekkaDancers)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace