Shore je zatím na cestě

Divadlo Duncan Centre je jedním z mála míst, která pravidelně uvádí premiéry současných mladých choreografů. Na konci dubna (29. a 30. 4. 2010) tu měla možnost spatřit světlo světa nová choreografie Shore maďarské autorky Ágnes Fülöp. Světlo sice spatřila, ovšem s velkou pravděpodobností na něm dlouho nepobude.

V programu jsou diváci seznámeni s uměleckým záměrem a obsahem představení, jímž má být zevrubné zkoumání lidských hranic, fyzických i psychických. Anotace však překvapivě nesouhlasí s výtvarným pojetím pozvánky a v podstatě ani s názvem choreografie. „Shore“ totiž evokuje spíše mořské pobřeží, písečnou pláž s tomu odpovídající podobou scénického řešení. Ve skutečnosti ale byla jedinou rekvizitou lavička umístěná uprostřed jeviště, která se stala centrem dění.

Tři tanečnice, Ágnes Fülöp, Enikö Kulcsár Vajda a Zita Shiffel, k sobě ze svých izolovaných pozic nejprve nacházely cestu a pak společně zkoumaly své hranice a zjišťovaly intenzitu vzájemných vztahů. Tato myšlenka byla rozvíjena po celou dobu představení, zhruba 50 minut, ovšem bez jakékoli znatelné vnitřní dynamiky, v neustále stejné náladě, bez viditelného vrcholu. Divák by mohl při „pokusu o zkoumání fyzických a psychických hranic“ očekávat střídání napětí a uvolnění, vyhrocené fyzické nebo duševní situace, avšak marně. Jediným zkoumáním hranice byl duet, při kterém tanečnice byly často v kontaktu se zdí, která však sloužila spíše jako opora než jako hranice. Celkovému dojmu neprospěla ani zvolená hudba Carlose Rodera, která nebyla podobně jako taneční složka představení nijak originální a v souladu s tancem vedla odnikud nikam. Shore je po celou dobu rozdělen do sady choreograficky nepříliš výrazných duetů, popřípadě společného tria. Celé představení tak evokovalo více než zkoumání hranic spíše duety školou povinných děvčat, která spolu střídavě kamarádí nebo aktuálně nekamarádí. Lavička je pak místem rozchodů a zároveň shledání. Taneční výkony byly průměrné, ne oslňující, naopak dávaly tušit, že se jedná o jedno z prvních představení, jelikož pouze u choreografky/tanečnice byla zjevná pohybová jistota. O dalších dvou tanečnicích to ale vůbec nelze tvrdit. Kostýmy byly, jak se často na soudobý tanec patří, neutrální, bez zřejmého vztahu k tematice; tanečnice se lišily pouze barvou a střihem triček. Zde musím podotknout, jak rušivý je moment, kdy si tanečníci musí upravovat během představení kostým: premiérové představení jistě nebylo první ostrou „kostýmovou“ (dá-li se oblečení tanečnic nazvat kostýmy) zkouškou, přesto si jedna tanečnice během představení asi pětkrát upravovala, pokud možno nenápadně (= velice nápadně) padající rukáv.

Doufám proto, že po premiérovém představení dozná Shore mnohé změny, nejen kostýmové. Zatím je výsledný tvar pohybově nejistý a průměrný a dále matoucí, protože nekoresponduje s popisem představení.

Mezi choreografy je oblíbeným koníčkem zkoumání filozofických a psychologických problémů, které avizují v anotacích k tanečním vystoupením. S tím lze souhlasit v případě, že představení skutečně dokáže pohybově ztvárnit dané téma, nebo jsou taneční výkony natolik poutavé, že divák rád zapomene na matoucí doprovodný text. Problém ale nastává, když jsou taneční výkony průměrné a vzletná slova z programu zůstanou bezpečně uzavřena na papíru, který nám během představení leží na klíně.

Celkově lze říci, že nastal konflikt mezi tím, na co diváci díky pozvánce chtěli přijít, tím, co po přečtení programu mysleli, že uvidí, a tím, co skutečně viděli. Shore je proto zatím „work in progress“ do té doby, než si autorka ujasní, co a jak chce vlastně sdělit.

I přes tento rozpačitý zážitek je však dobře, že se můžeme poměrně pravidelně setkávat s novými díly mladých tanečníků/choreografů, a tedy že je k dispozici prostor, který umožňuje méně známým autorům prezentovat svou práci.

Psáno z první premiéry 29. 4. 2010.