Shapeless States of Karla / Born in 19-04-1984

30. 12. 2010 recenze

Autor Lucie Kocourková

S novou inscenací tanečnice Kláry Alexové se seznámilo publikum v Divadle Ponec 18. prosince. Večer doplněný o vystoupení íránské umělkyně Setareh Fatehi lze jen s obtížemi nazvat vysloveně tanečním. Pohybové performance obou autorek musí divák přijmout s vědomím, že na jevišti je možné vše, když použijeme tělo jako nástroj a pohyb jako vyjadřovací prostředek.

V Shapeless States of Karla se diváci měli možnost ponořit do líně plynoucích snů a náznaků představ. Autorka i interpretka v jedné osobě přizvala na jeviště muže, kterého bylo možné považovat zprvu pouze za zvukaře (zvykli jsme si již, že zvuková složka je v současném divadle i nedílnou součástí jevištní koncepce), stal se ale také oporou jejích „beztvarých stavů“. Nejprve před diváky předstoupila v roli písničkářky, a tím zahájila sérii poněkud absurdních scén, ve kterých hrál většinu doby důležitou roli mikrofon a neméně důležitou roli také mužný průvodce, který tu byl zřejmě proto, aby snící bytost udržoval v hranicích reality. Jejich nekonečná procházka za zvuků smyčky vytvořené z doprovodu jakéhosi populárního „cajdáku“ z padesátých let nebo dvojjazyčný rozhovor-nerozhovor představovaly samy o sobě zajímavé nápady. Tak jsme se dozvěděli i o podivném snu o řece a medvědovi. Smysl jednotlivých částí z performance nevyplynul, což mohl být záměr. Celá půlhodina se nesla ve znamení minimalistických pohybů beze změny energie, vyznívajících nakonec jaksi ospale. Známe choreografie, kde je také pohyb zmražen a zpomalen ad absurdum, obvykle jej ale prostupuje jakési napětí, které zde chybělo. Diváci byli stále v očekávání akce či změny, která se nedostavila.

Setareh Fatehi je studentkou amsterodamské School for New Dance Development, ačkoli jinak má ryze technické vzdělání. V rámci večera představila kus vycházející z vlastní zkušenosti jejího národa. Své tělo použila jako projekční plochu k promítání fotografií, momentek ze života íránského lidu s každodenní přítomností smrti a násilí, ve které se přitom stále rodí touha po klidném spokojeném živobytí a po radosti. Tváře se míhají rychle za sebou, dětské, ženské i mužské, nezapamatovatelné, odsouzené ke společnému osudu. Zahalena v oděv připomínající plášť poutníka, dokázala tanečnice přes čtvrt hodiny kroužit na místě v prastarém dervišském tanci, doprovázena moderní technologií a moderní hudbou, jako kdyby se propojovaly různé světy. Pohyb v kruhu není ani trochu jednotvárným, naopak v sobě soustřeďuje život, přitahuje pohled a dovedl by vzbudit stav tranzu, kdyby se tanečnice vědomě nekontrolovala. Na performanci Born in 19-04-1984 bylo jasně patrné, že autorka pracuje s promyšlenou koncepcí a dovede čerpat z kulturních kořenů, které jsou jí přirozené, čímž dosáhne působivosti.