Sen noci svatojánské v Ústí nad Labem - Originální verze Shakespearovské komedie

Sen noci svatojánské. Foto: Archiv Severočeského Divadla Ústí nad Labem.

Na rozdíl od libereckého představení Snu noci svatojánské v choreografii Attily Egerháziho má ústecké představení vynikající divadelní program. Je především autorským vyznáním choreografky. Úvodem píše: „…pokud bych měla krátce odpovědět na otázku, jak jsem já pojala Shakespearův Sen noci svatojánské, pak bych odpověděla, že jsem se, jak doufám, geniálnímu dramatikovi ničím snad nezpronevěřila… jelikož i on si velice rád pohrával se všemi aktualizacemi, narážkami na ‚současnost‘ a zcizováním…“

Ano, v tomto smyslu naprosto s choreografkou souhlasím a z tohoto aspektu její koncepci hodnotím jako adekvátní vůči shakespearovskému vnímání světa – sám autor by byl potěšen skutečností, že je jeho dílo dnes takto vnímáno. Dále choreografka zajímavě píše: „Že je to text trochu komplikovaný a zamotaný sám o sobě, že mu možná nebudete beze slov ‚rozumět‘… baletu stejně jako životu se nemusí rozumět – ten se musí prožívat… když se přestaneme snažit vysvětlit si každý krok – v životě i na jevišti – a začneme prožívat, pochopíme úplně všechno… a tak vám také trochu ‚zcizeně‘… nabízím místo obsahu můj diletantský hudební scénář…“ To je skvělé a spontánně upřímné autorské vyznání. Dává možnost divákovi, ale zejména recenzentovi, nahlédnout do základních principů myšlení tvůrce. Když jsem si před zhlédnutím představení úvodní slova choreografky přečetl, o to víc jsem se těšil na scénickou realitu. Navíc, onen „diletantský hudební scénář“ skvěle sloužil jako fundovaný dramaturgický průvodce představením.

Ještě, než se pustím do hodnocení inscenace, musím čtenáře seznámit s velmi originální koncepcí hudebního mixu. Jedná se o snahu propojit nepropojitelné. Hudbu německého romantika Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se současným hudebním myšlením jedné z nejvýraznějších a nejvšestrannějších osobností dnešní kultury – hudbou Gabriely Vermelho, významné houslistky, zpěvačky, herečky a komponistky, která spolupracovala s režisérem Vladimírem Morávkem a za roli v Baladě pro banditu získala cenu Alfréda Radoka. Chápu choreografku, že hledala osobnost, která by kompozici německého romantika posunula do jiné roviny vnímání. Myslím, že tu osobnost našla, ale kdybych měl jako choreograf rozhodnout, pak bych se o mix nepokoušel a celé představení bych svěřil Gabriele Vermelho. Divák by přišel o očekávaný Svatební pochod, ale určitě by získala hudebnědramaturgická, současně cítěná koncepce.

Představení začíná prologem před oponou. Puk (Pavel Enekeš) v roli režiséra uvádí hru epilogem. Skvělý dramaturgický nápad, leč mluvenému slovu nebylo vůbec rozumět, pro příliš silný rytmický jazzový úvod inscenace. První obraz se odehrává před palácem v Athénách. Vládcové Athén Théseus (Jan Vozáb) a Hippolyta (Margarita Plešková) plánují svatbu. Jsou oblečeni do honosných dobových kostýmů a mají spolu duet na špičkách. Přichází Egeus (Vyacheslav Pleshkov), jeho dcera Hermie (Michaela Procházková), její milý Lysandr (Róbert Király), Helena (Zuzana Novoborská) a její milý Demetrius (Roberts Skujenieks) a všichni kupodivu, přestože žijí ve stejné době se svými vládci, jsou oblečeni do kostýmů první poloviny 20. století. (Ale o výtvarné koncepci až v závěru hodnocení.) Nechystám se do všech podrobností líčit veškeré peripetie děje. Jen se zmíním o momentech, které mne nejvíce zaujaly. Velmi pěkné taneční číslo čtyř řemeslníků v invenční a muzikální choreografii. Také se mi líbil úvodní duet Hermie s Lysandrem či zoufalstvím naplněné sólo Heleny. Většina hereckých pasáží užívá hojně baletní pantomimy, která někdy hraničí se šarží – což není můj šálek čaje.

Druhý obraz probíhá v lese. Je škoda, že se nenaplnila představa ze scénáře: „…již během přestavby slyšíme zvuky lesa… konkrétní (sýček, cikáda, zašustění trávy).“ To je přímo skvostná představa, ale z praxe vím, že každá přestavba scény přináší hluk. Tudíž je mi jasné, proč se sen choreografky v praxi nenaplnil… ale bylo by to úžasné…Taneční rej elfů. Hádka Titanie (Chiaki Honda) a Oberona (Vladimír Gončarov). Bohužel, ani hudebně zpracovaným a prokomponovaným textům ze Shakespearovy komedie (ve skvělém překladu Martina Hilského a v herecké vokální interpretaci Gabriely Pyšné, Roberta Mikluše a Jiřího Černého) nebylo rozumět. Nejedná se rozhodně o vinu činoherců, komponistky či choreografky. V roce 2000 jsem v tomto divadle inscenoval balet Romeo a Julie, který jsem zahájil nahrávkou Shakespearova textu ve skvělé interpretaci Josefa Somra. Výsledek byl bohužel obdobný – špatná zvuková technika. Je ovšem zarážející, že po patnácti letech jsem svědkem stejného problému!

Vraťme se k naší inscenaci. Z hlediska vjemu se originální Shakespearův text stal jen jakousi zvukovou variantou hudby a velmi záleželo na divákovi, do jaké míry znal obsah komedie, jak si pročetl program a do jaké míry fungovala jeho vlastní představivost. Protože se domnívám, že všechna tato úskalí jsem překonal, pak mohu říci, že jsem jevištnímu příběhu porozuměl a dovedl ocenit interpretační a herecké výkony.

Oceňuji zejména výkon Puka a Oberona. Stali se skutečnými průvodci představení a každý jejich taneční výkon měl svůj vnitřní obsah i technickou náročnost. Také výkon Titanie byl na profesionální úrovni. Vznikl silný dialog o žárlivosti s Oberonem. Ten se jí pak pomstí, že z kouzelného květu nakape spící Titanii do očí, aby: „Milencem ať tvým je ten, na kom ulpíš pohledem.“ (Kterým se později stane řemeslník Klubko s oslí hlavou.) Velmi dobrý byl také rozhádaný duet Heleny a Demetria z úkrytu pozorovaný Oberonem. První jednání končí výraznou akcí Puka, který pro vlastní povyražení nakape z kouzelného květu do očí Lysandrovi a odběhne za Oberonem.

Po divadelní přestávce Puk před oponou vtipně zkráceně rekapituluje dosavadní děj. Lysandr se probouzí a je zamilován do Heleny… pěkný duet nesourodého páru. Následuje výstup řemeslníků, kteří nacvičují hru. Puk mezi tím řemeslníku Klubkovi nasadí oslí hlavu. Titanie se probudí a zamiluje se do prvního, kterého uvidí – do Klubka. Oberon s Pukem pozorují jejich milostné hrátky. Konflikt Lysandra a Demetria. Následuje dobře koncipovaná choreografie čtveřice milenců. Komedie končí smírem všech a svatebním pochodem. Tak se zkráceně vyvíjí choreografie Aleny Peškové. 

Slíbil jsem, že se ještě zmíním o výtvarné složce představení. Můj názor na scénografii a kostýmní výpravu je jednoznačný. Povinností těchto výtvarníků je spoluvytvářet atmosféru příběhu tanečního divadla. Jsem v poslední době svědkem naprostému nedostatku koordinace mezi těmito veledůležitými jevištními prostředky. Vzpomínám na svou premiéru Macbetha na Nové scéně Národního divadla, kde jsem spolupracoval s arch. Danielem Dvořákem a Josefem Jelínkem. Náš tým se držel hesla: Každý musí mít svou tvůrčí volnost, ale cíl máme společný. Nevěřím, že v případě výtvarného týmu Richard Pešek (scéna) a Aleš Valášek (kostýmy) došlo k vzájemné shodě vidění s choreografkou Alenou Peškovou. Neproměnlivá konstruktivistická scéna, které chyběla zejména poetičnost a irealita Shakespearovy komedie. A kostýmy, jež se částečně odehrávaly v historii (Théseus a Hippolyta), některé na začátku 20. století a Oberon s Titanií a celou suitou elfů čerpali inspiraci od antiky k indiánským čelenkám. Originální byl potrhaný čertík Puk, kterého nelze nikam zařadit.  

Velmi si choreografické práce paní Aleny Peškové vážím a rozhodně jí nechci škodit, ale s obdobným výtvarně-koncepčním problémem jsem se setkal v její inscenaci Popelky. I ta nejoriginálnější výtvarná vize musí respektovat požadavky dramaturgie a režie tanečního projektu a napomáhat srozumitelnosti nonverbálního divadla. Přál bych si, aby choreografka získala kvalitní výtvarníky, kteří budou na její úrovni – jsem přesvědčen, že se o tento výtvarný tým rozhodně nejedná.

Závěrem bych chtěl svou recenzi uzavřít slovy, že jsem byl v Ústí nad Labem, na rozdíl od Liberce, přítomen velmi zajímavé a originální verzi tanečního divadla inspirované Shakespearovou komedií Sen noci svatojánské.

Představení psáno z reprízy 21. března 2015, Severočeské divadlo opery a baletu, Ústí nad Labem.

Sen noci svatojánské
Libreto (za užití textu v překladu Martina Hilského), choreografie a režie: Alena Pešková
Hudba: Felix Mendelssohn-Bartholdy a Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Premiéra: 13. února 2015