Růžový pepř příjemně okořenil Letní Letnou

Růžový pepř příjemně okořenil Letní Letnou

Růžový pepř příjemně okořenil Letní Letnou

Letní Letná je již zavedeným festivalem, který se v Praze koná na konci prázdnin. Každý rok přináší řadu představení pro děti, open air akcí, koncertů, dílen. Představuje zajímavé soubory nového cirkusu ze světa i z České republiky, sází na jistotu jako v případě Cirque Trottola, který již v minulosti všechna svá představení vyprodal, a nejinak tomu bude i letos. Mezi hlavní hvězdy festivalu zařazuje v jedenáctém ročníku i soubor La Compagnie du Poivre Rose, který za živého doprovodu Ivy Bittové uvedl světovou premiéru představení Le Poivre Rose (Růžový pepř). Těžko říct, s jakými očekáváními divák na představení přichází. Zná snad Ivu Bittovou a její tvorbu a ví, že se jedná o záruku kvality, protože této houslistce a zpěvačce se daří vše, do čeho se pustí? Nebo volí podle anotace k představení, která toho moc neprozradí? Anebo se prostě „sluší“ Letní Letnou alespoň jednou navštívit a vybrat si jedno z hlavních lákadel. Ať byla motivace pro tuto volbu jakákoli, nikdo neodešel zklamán. Velké šapitó, které má pro toto představení vyhrazeno hlavní hlediště a dvě boční křídla zhruba do půlky, se scénou orientovanou čelem k hlavnímu hledišti, je téměř vyprodané. Ze tmy se nejprve ozývá nezaměnitelný hlas Bittové, která pomalu přichází z hlediště na jeviště a začíná zpívat a hrát. Scéna je nasvícena jen bodově nebo světlo najede krátce na objevující se jednotlivé postavy. Na scéně je zatím jen veliký plechový škopek, do kterého kape voda. Motiv plechových kbelíků, věder, zavařovacích hrnců se ostatně prolíná celým představením jako jeden z jeho spojujících prvků. V začátku je i v jednom kbelíku zabudováno světlo, takže herci mohou jeho pohybem osvětlovat jednotlivé objekty jako obrovskou baterkou.  Na úvod se tedy seznamujeme se všemi účinkujícími, třemi ženami a dvěma muži, pěticí akrobatů z Kanady, Francie a Belgie. Ženy zastupuje starší dáma, která je matkou jednoho z mužů (Antoinette Chaudron), dívka-dcera (Valérie Doucet) a dívka-(snad) služka (Claudel Doucet). Muži jsou kontrastními postavami, „vyfešákovaný“ mladík (Amaury Vanderborght), který by v dnešním světě mohl být patrně označen slovem metrosexuál, neboť vše, co dělá, dělá pro efekt, je pro něj zjevně důležité, jak u toho vypadá, má se velmi rád. Jeho protikladem je vysoký muž v saku, manšestrácích a s podkolenkami, který působí trochu pomalejším a nešikovným dojmem (Thomas Dechaufour). Nedá se však říct, že by se sympatie výrazně klonily k některému charakteru, všichni hrají vyrovnanou hru a nikdo nemá zcela navrch. A už se rozbíhá děj, který je poskládán z jednotlivých výstupů, většinou sól nebo duetů, málokdy se kromě závěrečné scény ocitají na scéně všichni aktéři. Střídají se pohybové produkce na laně či na tyči s jinými čísly, například bubnováním matky na kbelíky rozestavěné jako improvizovaná bicí souprava, nebo „baletní“ vystoupení matky a vysokého muže, který ji na svých ramenou vynáší vysoko nad zem pomocí šplhání na tyči. Většina čísel je komických anebo vyvolávajících úsměv na rtech. Hudba Bittové, z větší části živá, kterou hraje na housle, obrovskou zvonkohru zavěšenou na jevišti, dupe do kbelíku či jen zpívá, je citlivou součástí představení. I když byly kromě novinek, které vznikly přímo pro toto představení, použity i některé starší skladby, vzájemně se pohybová a hudební složka skvěle doplňují a reagují na sebe. Většina skladeb je v českém jazyce, někdy slova písní dokreslují scénu.
Střídání tempa a poskládání jednotlivých výstupů působí díky propojenosti hudbou přirozeným dojmem, vše příjemně plyne a nikde se nezadrhává. Zde se ukazuje jedna z velikostí Ivy Bittové, která nestrhává pozornost na sebe, ale představením herce vede, někdy je hudbou „poňouká“ a popichuje, ale stále drží tvar celého kusu. Jedno z čísel explicitně poukazuje na téma představení, které bylo popsáno v anotaci, jež uvádí, že zkoumá role žen a mužů v současném světě“. Jde o scénu, při níž žena-služka připraví záchytnou matraci pro akrobacii na hrazdě, kterou pak předvádí s mužem-„fešákem“. Při tomto čísle dochází k výměně rolí. Žena je tou, kdo drží mužský protějšek a odvádí těžkou práci, ač by si ona sama ráda pohyb užívala, je mu oporou a záchytným bodem, zatímco muž si při své akrobacii zpívá, natřásá se, nastavuje do líbivých póz, a dokonce si stihne narovnat svoje bílé trenýrky. Nejen při této scéně je každý akrobatický kousek odměněn potleskem a doprovázen smíchem diváků. O partnerské opoře vypovídá i další scéna, kdy dívce ostatní ženy přivážou třmeny k oběma nohám jakési dlahy, takže se nemůže podlomit v kolenou. Dívka předvádí s tímto omezením neuvěřitelné pohyby (které jsou o to neuvěřitelnější, když na videích či fotografiích ze zkoušek je patrné, že má na pravé ruce sádru), jež připomínají tanec, zejména v závěru scény, kdy ji doprovází vysoký muž, který má pro změnu připoutanou podobnou dlahu od hlavy až k jedné noze. Jejich vzájemný pohyb je tancem, při kterém jakoby sdílený handicap není tak těžkým.
V závěrečné scéně se všichni aktéři setkávají na scéně při jakési veselici, kdy většinou každý tančí sám s rukama nastavenýma, jako by jimi objímali další osobu. Závěrečná melodie i text Bittovou upravené jidiš písně ve smyslu „pojďme se radovat“ spolu s veselou atmosférou téměř celého představení zanechají v divákovi příjemný pocit radosti, veselí a spokojenosti ještě dlouhou dobu.
Psáno z představení v rámci Letní Letné, 20. srpna 2014. Le Poivre Rose Režie: Christian Lucas Kostýmy: Sandra Dechaufour Světelný design: Olivier Grimmeau Hudba: Iva Bittová Hrají: Claudel Doucet, Valérie Doucet, Thomas Dechaufour, Antoinette Chaudron, Amaury Vanderborght Autor: Hana Galiová 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: