Roztančená pařížská bohéma
První sezónu přímých přenosů z Pařížské opery ukončil balet Les Enfants du paradis – Děti ráje. Původní scénář pochází z pera francouzského básníka Jacquese Préverta (1900–1977), podle něhož v roce 1944 režisér Marcel Carné natočil stejnojmenný film.V roce 2008 pak tento námět inspiroval Étoile Pařížské opery – José Martinéze k nastudování baletu. Na scéně ožívá svět pařížské bohémy počátku 19. století – roztančen je Boulervard du Crime, plný divadel a kabaretů. V Prévertově scénáři figurují postavy dvou slavných umělců – hlavními postavami nostalgického příběhu jsou Jean Gaspard Debureau (1796–1846) a Frédérick Lemaitre (1800–1876). Za zmínku stojí české kořeny slavného mima Debureau, který se narodil v Kolíně nad Labem a do Francie se spolu s matkou (původem z Čech) a otcem – Francouzem přestěhoval pravděpodobně v roce 1802. V roce 1811 se pak usadil v Paříži, kde byl především spjat s Théatre des Funambules (Divadlo provazolezců). Proslavil se po roce 1825, když rozvinul postavu Pierrota do podoby bledého ztrápeného milence, stále doufajícího, že najde svoje štěstí. Právě v této roli se stal jedním z nejpopulárnějších pařížských umělců, stejně jako Fréderick Lemaitre, známý romantický herec, který prošel klasicistickou výchovou; zároveň však účinkoval v cirkuse, v pantomimě a melodramatech. Lemaitre byl nejvšestrannější aktér své doby, rád překvapoval publikum novou interpretací a výbuchy vášně. A v baletu Děti ráje jsou Debureau a Lemaitre připomínkou „starých dobrých časů“.Milostná vzplanutí a harlekynády
V epilogu baletu mim Baptiste vzpomíná na svůj příběh ztracené lásky, na setkání s krásnou, nestálou a s muži koketující Garance. Do ní se Baptiste zamiluje, ale jeho přítel Frédérick je tím, kdo ji na čas získává. Garance udržuje zároveň vztah s vypočítavým Lacenairem, ale nakonec žije s bohatým vévodou. Všichni aktéři se pak po letech setkávají. Baptiste s Garance končí v milostném objetí, ale pouze na chvíli, aby nakonec zůstal opuštěný. Do tohoto příběhu jsou zasazovány dobové pantomimické harlekynády (např. Harlekýn v Africe), ve kterých vystupuje Baptiste jako Pierrot, vysoký a štíhlý ve volném bílém kostýmu, černou čapkou a rudými ústy. Vidíme tu divadlo na divadle, svět iluze a skutečného světa splývají v divadelní realitě – o přestávce postavy z baletu postávají mezi diváky ve vstupním foyer Opery Garnier a sledují Karla Paquetta alias Lemaitra v roli Othella ve scéně, kdy uškrtí Desdemonu.
Ona důsledná provázanost divadla a skutečnosti však vnáší do baletu více tanečních výstupů, aniž by naznačovala zřetelnější významotvorné aspekty. Proto se zdá trochu zmatečný začátek druhého jednání, když na scéně sledujeme naaranžovanou jevištní zkoušku, kterou vede José Martinéz osobně. Následná taneční entrées jsou pak příležitostí pro tanečníky Pařížské opery prokazující svůj um v neoklasických variacích. Tato scéna jako z „jiného světa“ zásadně vybočuje z předchozího děje a dobové atmosféry prvního aktu, zbytečně tříští děj – tanečnice jsou oblečeny do balerín, které jsou sešité z různě nastřižených látek se vzorem filmové pásky.
Baletu by prospěla promyšlenější režie. Martinéz sice dokáže bohatě strukturovat taneční party, ale přechody jednotlivých obrazů někdy váznou, vytrácí se posloupnost dění. Jinak se mu daří najít výrazný pohybový ekvivalent pro každou postavu – výborně je vystižen úlisný Lacenaire, jehož skvěle zatančil Benjamin Pech. Milimetrově odstíněný výraz přinesl Mathieu Ganio jako Pierrot – detailní snímání kamery ukázalo výrazové kvality tohoto tanečníka, jenž si dokázal stejně bravurně poradit jak s pantomimou, tak s tanečními pasážemi. Francouzskou noblesou svůj výkon obdařila Isabelle Ciaravola v roli Garance. Její křehká fyziognomie ozvláštňovala její způsob pohybového vyjadřování, prosycené plynulostí, měkkostí a naprostou jistotou provedení. Technicky bezchybný výkon se u ní pojil s vnitřním napětím a prožitkem – famózní jsou její developpés ukončená propnutím nártu ve výjimečném vytočení.Martinéz vystavěl řadu nápaditých sólových sekvencí, duetů a sborů; ve své choreografii stavěl na klasické taneční technice, kterou mistrovsky ovládá, vnáší do ní nové tvary, kvality a snaží se ji využívat ve prospěch vykreslení povah jednotlivých postav. Atmosféru baletu pak dokreslují kostýmy, které navrhla Étoile baletu Agnēs Letestu, variabilní scéna pochází z dílny Ezia Toffolutiho.
Experimenty a tradice
Pařížská opera se v rámci projektu Balet v kině představila v baletu Les Enfants du paradis bohužel naposledy. Bylo nesmírně poučné a zajímavé sledovat po jednu divadelní sezónu souběžně dva špičkové soubory – vedle souboru Ballet de l‘Opéra National de Paris se pravidelně také prezentoval balet Velkého divadla z Moskvy. V uvedených projekcích Francouzi více experimentovali, Rusové dávali přednost tradici. Přenosy z Paříže ukázaly úskalí, které přinášejí nové verze klasických titulů i zcela nové projekty – Pařížská opera často sází na choreografickou invenci svých Étoiles. Její hvězdy jsou úžasné, jsou to profesionálové znalí tanečního řemesla, jejich inscenace jsou výtvarně nápadité, zajímavé a často nelze napoprvé pojmout všechny inscenační rafinovanosti, s nimiž si Francouzi tak rádi pohrávají. Přenosy baletů z Moskvy zase odhalily nesporné hodnoty tradice – dobře uchopené a pochopené.
První sezóna filmových přenosů skončila a zanechala za sebou výjimečné zážitky – filmová kamera dala možnost nahlédnou do zákulisí divadel a zachytila taneční výkony v jedinečném detailu. Projekt Balet v kině dal možnost srovnání ruské a francouzské baletní školy, představil hvězdy obou souborů – mohli jsme se kochat jejich excelentními výkony a krásou baletního umění těch nejvyšších kvalit. Foto archiv Pařížské opery
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace