Rozhovor s Louise Lecavalier
České publikum mělo možnost vidět soubor La La La Human Steps v říjnu 2002 s představením Amelia a bylo velmi překvapené tím, co se na jevišti Státní opery odehrálo. Virtuózní špičková technikabyla použita jako nástroj pro vytváření barevného kaleidoskopu geometrických obrazců, jejichž jediným sdělením byla rychlost, energie a nekonečná kontinuita pohybu. Vzalo slova jak tradičnímu baletnímu publiku, tak příznivcům současného tance, a reakce byly zmatené a vyhraněné.
Jak se liší vaše vlastní choreografická práce od toho, co jste jako tanečnice zažila v La La La Human Steps? V krátké videoukázce nadcházejícího představení nevidíme ani špičky, ani striktní linie, společná je snad jen rychlost pohybu. Od té doby, co začal Édouard Lock používat baletní techniku, se jeho choreografie velmi změnily. Ty kousky, které já budu tancovat, jsou z předchozí doby. Vyšel z toho 14minutový duet, ale ve skutečnosti je to koláž tří duetů, které jsem tančila s La La La v letech 1995 a 1998, 2 a Salt. Nechci je srovnávat s jeho nynější tvorbou, ani s tím, jak jsem tyto duety kdysi tančila. Už je nikdy nezatančím tak, jako tehdy… a ani by mě to nebavilo. To, co se liší, není věk ve smyslu slábnutí fyzických schopností, ale ve smyslu plynoucího času. Během 12 let zkušeností jsem tančila mnoho věcí, získávala i ztrácela, obracela se vstříc novým výzvám. Chtít tyhle věci tančit znova, byla pro mě teď nová výzva. A Few Minutes of Lock evokuje inspiraci Édouardem Lockem – jak velký je tento vliv? Co přesně je v choreografii Lockovo, co Charnockovo, co vaše? Můžete specifikovat vztah mezi dnešní choreografií a Lockovou předlohou?
A Few Minutes of Lock je pořád Lock. S France Bruyère, repetitorkou, se kterou pracuji už 18 let (z toho 10 v La La La), jsme oživily tyto duety, upravily, a spojily na jevišti na hudbu Iggyho Popa. Tančím je s Keir Knightem (bývalým tanečníkem La La La) a Patrick Lamothe se přidává na krátké trio.
Inspirace pochází ze způsobu formulace pohybu a jevištního zpracování, které jsem poznala při práci s Édouardem, ale z valné části přichází také z mé práce s ostatními, improvizace, života. Nesnažím se oddělit své od jeho. Vím, co je jeho a víc vědět nepotřebuji.
Snažím se znovu nalézt, jak tančit Lockova díla, i když způsob, jak provádím stejné pohyby, je možná minimální. Jsem si jistá, že kdybych měla udělat striktní srovnání představení v roce 1998 a teď, dojem by byl naprosto odlišný. V choreografii Children, zdá se, uvidíme několik duetů mezi mužem a ženou. Proč tedy Děti? Co vidíte dětinského na vztazích muže a ženy?
V tomto díle představuji staré a nové (napřed nové, potom „staré“). První část večera Children choreografoval Nigel Charnock a tančím jej s Patrickem Lamothe. Je to o tom být dva – jako pár – každý den, láska, nenávist, strkání, objímání, hádání, škádlení. Je to také o tom, jak věčně zůstáváme dětmi: prosím miluj mě, chtěj mě, mluv se mnou, nemluv na mě, vem mě domů. Je to velmi fyzické. Vyžaduje to kilowatty energie a je to vidět. Trvá to 50 minut. Nigel Charnock je velmi rychlý, tvůrčí a dynamický. Dává nám spoustu choreografie v krátkém čase, ale jakmile ji začneme tančit, pracujeme na tom, jak si ji přivlastnit. Nigel je úžasný performer. Byla to skvělá zkušenost učit se od někoho, kdo má tak osobitý styl. Muselo to být jiné. Ale byla to fantastická výzva, protože mě fascinoval jako tanečník. Hnalo mě to dozvědět se sama o sobě ještě více. Když tvoříte choreografie, sama v nich také tančíte. Je to proto, že je pro vás složité předat své záměry do těla někoho jiného, nebo prostě touha osobně tančit a předat své myšlenky divákům vlastním tělem?
Já se nepovažuji za choreografku, protože pořád tvořím jenom sama pro sebe a nepotřebuji pro to název. Ale snažím se o to víc a víc, protože je to dobrý způsob, jak najít něco nového. Je to velká změna od dob, kdy jsem se jen učila interpretovat tanec někoho jiného. Improvizace mi pomáhají zjistit, čeho se pohybem dožaduji, jak chci promlouvat. Jaké to je být tanečníkem a choreografem najednou?
Někdy hrozně zábavné a snadné a jindy velmi náročné. Jsem velmi kritická, když tvořím vlastní kroky, naopak učit se choreografii někoho jiného je mnohem snazší, ne tak stresující. Ale nakonec je to všechno to samé: když vytvořím tanec, je to osobní, ale pořád to musím předat jiným. Pokud někdo vytvoří tanec pro mě, musím si jej přivlastnit. Je to jen jiný proces. A oba jsou zajímavé. Našla jste tedy touženou harmonii v tomto procesu?
Ne úplně, ale být pořád na hraně bez balancu je pro tvorbu důležité. Chci – potřebuji tančit ve studiu jako tanečnice, možná je to droga, možná jen moje přirozenost. Nemůžu vytvářet choreografie pro jiné, dokud budu stále sama tančit. Alespoň tak to teď vnímám. Jaké jsou vaše budoucí plány? Stále spolupracujete s La La La Human Steps? Co váš vlastní soubor?
Pracuji ve studiu s La La La každá den. Nemyslím si, že bych se souborem ještě spolupracovala, ale jsem jim ráda nablízku. Můj vlastní soubor je maličký. Vlastně jen jméno, které zaštiťuje mé osobní projekty. Moje plány? Budu připravovat něco nového během turné s Children / A Few Minutes of Lock. Zatím je nejbližší plán Praha. Už se moc těším! Foto: Massimo Chiarradio
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace