Příběhy s démony a čerty
námětu o duchu hor a lesů, démonovi zvaném Tengu. Příběh se odehrává na ostrově Hokkaidó, kde žije mladá matka (Leila Labiodová, alternuje Marina Zhukovskaya) se svými dvěma nezbednými syny (Jeroen Selderslaghs, Václav Šutorka). Jednou matka už nevydrží snášet jejich klukoviny a uteče v zoufalství do lesa, kde nalezne kouzelné zrcadlo, které propůjčuje energii a odvahu svému majiteli. Mocný démon Tengu (Adam Sojka, alternuje Luděk Mrkos) a jeho sluha Karasu (Radim Kafka) však nemohou nechat kouzelné zrcadlo v držení lidské bytosti, a proto spolu s bojovníky ninja matku se zrcadlem unesou. Mezitím v lese po matce začali pátrat její synové, kteří potkají Karasu a ten je dovede až k samotnému Tenguovi. Chlapci si u něj potom musí svou i matčinu svobodu vybojovat. Nakonec se jim podaří zvítězit a vrátit se šťastně i s matkou domů.
Nishiio, která je sama autorkou i výtvarného konceptu inscenace, zachovává ve všech složkách japonský kolorit, a to od kostýmů, přes hudbu, až po choreografické detaily. Choreografické zpracování vytvořila na pestrou hudební koláž japonských skladatelů, která přesně vystihovala dané situace příběhu (hravá a čitelná hudba pro dovádění chlapců, jímavá a lyrická část pro matku, úderná a energická pro boj chlapců a ninji). Spolu s pohybovým slovníkem je celek snadno čitelný a srozumitelný i pro nejmenší diváky. Neméně důležitým výrazovým prostředkem pro dobré porozumění ději, charakteru postav i jejich citovým pohnutím je herecká a mimická schopnost tanečníka. Labiodová, Selderslaghs, i Šutorka tyto výrazové prostředky ovládli s přehledem. Jejich postavy byly energicky živé, výrazově poutavé a věrné. V případě postav Tengu, Karasu a ninjů měli tanečníci a tanečnice svou hereckou úlohu ztíženou výraznými maskami, které po celou dobu představení určovaly jejich mimický výraz, a o to více byli nuceni rozvinout gestickou a proxemickou komunikaci. Po technické stránce byly na interpretaci záporné postavy náročnější, projevovaly se výraznou dynamikou pohybu, zvláště v souboji o kouzelné zrcadlo. Ninjové, Tengu i Karasu předváděli rozličné přemety a převaly a jejich pohybový slovník byl navíc dotvořen prvky z japonských bojových umění zahrnující hlavně výkopy nohou a rychlé otáčky.
V druhé polovině večera byla uvedena Čertstory aneb příběh rockenrollu v choreografii a výtvarném řešení Marka Svobodníka. Atmosféra se náhle přenesla do rokenrollového klubu, v němž koncertoval zakladatel rockenrollu Robert Johnson, který se podle legendy upsal ďáblu výměnou za kytaru propůjčující výjimečný hudební talent. Johnson na koncertě podlehne ďáblově síle a zanechá po sobě pouze svou kouzelnou kytaru. Ta se dostane do rukou mladíčka George (Pavel Kolář, alt. Adam Sojka), který si kytaru přivlastní a začne také hrát po klubech. V jednom takovém se dostane do konfliktu s místním gangem (Adam Sojka, alt. Václav Šutorka, Vítek Kořínek, Uladzimir Ivanou, Luděk Mrkos) a popere se s ním o krásnou Miu (Dominika Harasimová, alt. Leila Labiodová). Mia se do George zamiluje a nakonec jej i vysvobodí z moci pekla, které chce George, jako vlastníka kytary, uchvátit. Celé představení doprovází dvojice pantomimických vypravěčů (tanečně i výrazově vyzrálé tanečnice Jana Přibylová a Eva Šeneklová), která často vtipně uvádí děj, nebo ho jen z povzdálí pozoruje. Jejich taneční projev hraničí s pantomimou a klauniádou, v gestech je přesný a tanečně roztomilý.
Pro koncept baletní pohádky je nejdůležitější srozumitelnost daná hereckým projevem i pohybovou výstavbou, technika tance je tak v syntéze divadelních složek upozaděna. Všichni tanečníci i tanečnice však tuto samozřejmost zvládli dobře, bez větších nedostatků. Svobodníkova choreografie byla vystavěna na hudebním mixu Debussyho, Holmese, Badalamentiho a kapely Ministry. S hudební složkou pracuje i Svobodník citlivě a vnímavě; jednotlivé pohybové detaily souzní s hudebním tvarem. Naprosto trefný výběr v podobě metalu předvedl ve scénách, v nichž tančí čerti a snaží se lapit George, nebo ve kterých vystupuje Doktor Solfernus (Ivan Příkaský, alt. Marek Svobodník) a Kníže pekel (Gianvito Attimonelli, alt. Shori Yamamoto). Metalová hudba totálně vystihuje velkolepou energii, s jakou je v této inscenaci peklo představováno, ne snad efektními dekoracemi, nýbrž rytmickou a dynamickou silou tanečníků – čertů. Jejich vysoké skoky a bleskové točení se střídaly s dramatickými momenty zastavení a zpomalení, čímž coby postavy dominovaly scéně. Choreograficky nejpůsobivější byl pravděpodobně obraz, v němž dojde k bitce mezi gangem, Georgem a děvčaty z baru. Celá se totiž odehrává zpomaleně a divák má tak čas vychutnat si každý pohybový detail bitky. Výtvarné zpracování je velice elegantní, v jednoduchosti silné. Na scéně dominuje červená (děvčata v baru, rudý závěs v zadním plánu jako brána do pekla), šedá (obleky gangu) a černá (oblek Dr. Solferna, Lucifera). Pouze postavy Mii a dvou průvodců příběhem se vymykají pestrobarevnou škálou.
Příběhy s démony a čerty vřele doporučuji jak dětem, tak dospělým. Přináší do brněnské baletní choreografie téma japonské mytologie a metalový drive. I když obě díla jsou pro diváka rozdílně náročná (první méně, druhá by měla být určena starším dětem), spojuje je motiv démona a ďábla, který je stále aktuální.
Psáno z premiéry 3. února 2012, Divadlo reduta, Brno.Foto: Jana Hallová
Příběhy s démony a čerty (Tengu / Čertstory aneb příběh rockenrollu)
Choreografie: Aki Nishio / Marek Svobodník Premiéra: 3. 2. 2012
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace