Choreografie Marty Polákové byla intimní zpovědí na téma jejího života v tanci, který ona sama shrnula jednoduchými slovy: „Mám to rada.“ Zcela jinak pojala své pátrání Petra Fornayová: nezkoumala totiž sama sebe, ale tanečnice Soňu Ferienčíkovou a Janu Terekovou, které se pro ní staly – a to doslova – Objekty výzkumu. První třetina představení probíhala celkem tradičně: ve dvou světelných drahách se zjevily obě dívky v pozoru, jakoby připravené k boji. Každá se pak přesunula na své světlem ohraničené „stanoviště“ a začala se pomalu rozhýbávat. Jejich tanec byl čím dál dynamičtější a fyzicky náročnější, zahrnoval časté výskoky, pády a pohyb po podlaze. Interpretky někdy tančily zároveň, jindy zase obsadila celé jeviště jen jedna z nich. Používaly podobné prvky a vazby, někdy se jejich tanec podobal kánonu, vždy do toho ale vložily svou vlastní individualitu, nikdy se nejednalo o tentýž pohyb. Divák mohl vypozorovat jakýsi choreografický výzkum, „zkoušení“, jak která tanečnice pohyb provede a jak se zachová. Ten skutečný, skutečně vědecký výzkum byl ale odhalen až v druhé části představení. Tanečnice odešly ze scény, na kterou se vzápětí začal promítat film o tom, co všechno musely dívky jako objekty výzkumu podstoupit: fyzické zátěžové testy (za kolik uběhnou 100 metrů, kolik udělají sklapovaček za minutu, jak dlouho vydrží pod vodou atd.), psychologický rozbor, krevní testy a mnoho dalšího. Diváci se o nich dále dozvěděli téměř všechno od data narození a čísla občanky, přes krevní skupinu, psychologický profil, absolvované studium a stáže až po oblíbenou barvu a jméno přítele. Tento neuvěřitelně detailní rozbor měl jediný cíl: zjistit, zda informace, které o interpretovi máme, mohou ovlivnit naše vnímání jeho výkonu a přítomnosti na scéně – po skončení filmu totiž následovala opět část první. Odpověď na tuto otázku zní: „Ano, částečně…“ Divák si sice zřejmě nezapamatuje všechny detaily a určité odborné informace nedokáže vyhodnotit, ale například takový psychologický profil interpreta může ovlivnit, jak na něj publikum pohlíží. Tak bylo možné do jisté míry rozklíčovat chování tanečnic, jejichž variace zřejmě vycházely mnohdy z vlastní improvizace. Soňa Ferienčíková byla dominantnější, cílevědomá a aktivnější, Jana Tereková naopak působila více introvertně, nesměle, pasivněji.
Projekt Petry Fornayové byl vskutku zajímavým experimentem, který nejen pomohl choreografce a jejím objektům poznat samy sebe, ale také odhalil překvapivé množství metod, jak je možné jedince zkoumat. Psáno z představení 2. října 2014, Studio Alta. Solo: Endings/Beginnings
Choreografie a tanec: Marta Poláková
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Martin Polák a Tibor Feledi
Kostým: Simona Vachálková
Vizuál: Branislav Vincze
Světelný design: Robert Polák
Choreografická asistence: Yuri Korec a Peter Šavel Objekty výzkumu
Koncept: Petra Fornayová a Peter Šulej
Režie a choreografie: Petra Fornayová
Video: Adam Hanuljak
Původní hudba: Lucia Chuťková
Vizuál: Ján Ptačin/JaOnMi CreatureS
Voiceover: Ľubo Bukový
Použité skladby: The Who / Pictures of Lily, My Generation, Substitute
Technika a zvuk: Martin Kokavec
Produkcia: AST
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu