Pohledy do nitra slovenských tanečnic
Festival Hybaj ho! přiváží již sedm let do Prahy to nejlepší z tvorby současných slovenských choreografů a tanečníků. Ani letošní ročník, který probíhal od 29. září do 6. října 2014 ve Studiu Alta a v Divadle Komedie, nebyl výjimkou.
Týdenní maraton zahájila ředitelka festivalu Lucia Kašiarová svým posledním dílem Imago, v němž tančí slovenští tanečníci Soňa Ferienčíková a Jaro Ondruš. Tento citlivý taneční duet byl volně inspirován textem Carla Gustava Junga na téma kontrastu mezi lidskými sny a banální realitou (premiéra projektu proběhla 11. května 2014 – viz recenze na http://www.tanecniaktuality.cz/imago/).
Druhý festivalový večer 2. října byl komponován ze dvou velice odlišných choreografií, u kterých se ovšem objevil podobný princip: hloubkové zkoumání osoby tanečnice. Jako první vystoupila na scénu Marta Poláková, představitelka první generace tvůrců současného tance na Slovensku. Choreografka se kvůli svému projektu Solo: Endings/Beginnings vrátila po delší době na jeviště, aby zrekapitulovala téměř dvacet let tvorby. Její dílo bylo velice niterné, odráželo dlouhé roky zkoumání pohybu, uměleckého hledání a osobního vývoje.
Tanečnice ze začátku seděla zády k divákům, čelem ke stěně, před kterou stálo v řadě několik párů bot – s nimiž asi procházela různými životními etapami. Od začátku až do konce ji provázel pravidelný tlukot metronomu. Oblečená ve volných kalhotách a v mikině s kapucí přes hlavu interpretka vypadala, jako by se před diváky schovávala – její pohyb na zemi byl velice minimalistický a okolo ní se pomalu šířila atmosféra klidné koncentrace.
Prostor naplňovala jednotlivá slova: láska, krása, zrada… Postupně se tanečnice zvedala a v prostoru omezeném světelným obdélníkem se začala trhaně pohybovat sem a tam, obutá do obyčejných „žabek“. Svůj zmatený pohyb doprovázela jedinou otázkou: „Čo robím?“ Tento úvod se rozvinul v plynulou taneční sekvenci (již naboso) po celém jevišti, tanečnice jako by plula vzduchem, nadále se ale držela minimalistického pohybu v jedné rovině. Během první poloviny své choreografie byla Marta Poláková zamaskovaná kapucí a hlavu měla sklopenou, že jí bylo sotva vidět do obličeje. Její tvář, deformující se v celé škále grimas, byla naopak jediným motivem videoprojekce, kterou se představení přeneslo do své dynamičtější poloviny. Tanečnice se pak rozletěla po jevišti v další variaci za doprovodu hravé instrumentální skladby. Kdo z diváků po celou dobu představení očekával, které z vystavených bot si tanečnice vybere, se nakonec dočkal: rozhodla se pro barevné páskové střevíce na asi deseticentimetrovém podpatku. Tato volba byla nečekaná, absurdní a velmi vtipná. Tanečnice se na podpatcích sotva udržela a navíc se snažila znovu zatančit předchozí variaci – pohyb se ovšem zcela změnil, chůze i tanec na podpatcích totiž vyžadují jiné držení těla, zapojení jiných svalů. Její nemotorné pokusy vyvolávaly smích, zároveň ale vybízely k zamyšlení, jak jedna taková maličkost dokáže změnit jednání a image člověka. Vysoké boty mohly představovat metaforu nových věcí, které se musí člověk učit, nebo nové životní role, v nichž se teprve učí chodit.Choreografie Marty Polákové byla intimní zpovědí na téma jejího života v tanci, který ona sama shrnula jednoduchými slovy: „Mám to rada.“ Zcela jinak pojala své pátrání Petra Fornayová: nezkoumala totiž sama sebe, ale tanečnice Soňu Ferienčíkovou a Janu Terekovou, které se pro ní staly – a to doslova – Objekty výzkumu. První třetina představení probíhala celkem tradičně: ve dvou světelných drahách se zjevily obě dívky v pozoru, jakoby připravené k boji. Každá se pak přesunula na své světlem ohraničené „stanoviště“ a začala se pomalu rozhýbávat. Jejich tanec byl čím dál dynamičtější a fyzicky náročnější, zahrnoval časté výskoky, pády a pohyb po podlaze. Interpretky někdy tančily zároveň, jindy zase obsadila celé jeviště jen jedna z nich. Používaly podobné prvky a vazby, někdy se jejich tanec podobal kánonu, vždy do toho ale vložily svou vlastní individualitu, nikdy se nejednalo o tentýž pohyb. Divák mohl vypozorovat jakýsi choreografický výzkum, „zkoušení“, jak která tanečnice pohyb provede a jak se zachová. Ten skutečný, skutečně vědecký výzkum byl ale odhalen až v druhé části představení. Tanečnice odešly ze scény, na kterou se vzápětí začal promítat film o tom, co všechno musely dívky jako objekty výzkumu podstoupit: fyzické zátěžové testy (za kolik uběhnou 100 metrů, kolik udělají sklapovaček za minutu, jak dlouho vydrží pod vodou atd.), psychologický rozbor, krevní testy a mnoho dalšího. Diváci se o nich dále dozvěděli téměř všechno od data narození a čísla občanky, přes krevní skupinu, psychologický profil, absolvované studium a stáže až po oblíbenou barvu a jméno přítele. Tento neuvěřitelně detailní rozbor měl jediný cíl: zjistit, zda informace, které o interpretovi máme, mohou ovlivnit naše vnímání jeho výkonu a přítomnosti na scéně – po skončení filmu totiž následovala opět část první. Odpověď na tuto otázku zní: „Ano, částečně…“
Divák si sice zřejmě nezapamatuje všechny detaily a určité odborné informace nedokáže vyhodnotit, ale například takový psychologický profil interpreta může ovlivnit, jak na něj publikum pohlíží. Tak bylo možné do jisté míry rozklíčovat chování tanečnic, jejichž variace zřejmě vycházely mnohdy z vlastní improvizace. Soňa Ferienčíková byla dominantnější, cílevědomá a aktivnější, Jana Tereková naopak působila více introvertně, nesměle, pasivněji. Projekt Petry Fornayové byl vskutku zajímavým experimentem, který nejen pomohl choreografce a jejím objektům poznat samy sebe, ale také odhalil překvapivé množství metod, jak je možné jedince zkoumat. Psáno z představení 2. října 2014, Studio Alta. Solo: Endings/Beginnings
Choreografie a tanec: Marta Poláková
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Martin Polák a Tibor Feledi
Kostým: Simona Vachálková
Vizuál: Branislav Vincze
Světelný design: Robert Polák
Choreografická asistence: Yuri Korec a Peter Šavel Objekty výzkumu
Koncept: Petra Fornayová a Peter Šulej
Režie a choreografie: Petra Fornayová
Video: Adam Hanuljak
Původní hudba: Lucia Chuťková
Vizuál: Ján Ptačin/JaOnMi CreatureS
Voiceover: Ľubo Bukový
Použité skladby: The Who / Pictures of Lily, My Generation, Substitute
Technika a zvuk: Martin Kokavec
Produkcia: AST
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu