Snový zážitek přineslo seskupení Nanohach všem poeticky naladěným návštěvníkům parku Portheimka, kteří si sem přišli oddechnout uprostřed pracovního týdne. Tři polonahé dívky se tajuplně zjevovaly a zase mizely v šeru spoře osvíceného trávníku, jako lesní žínky, které jsme přistihli při jejich večerním reji. Ve večerním sychravu připadaly jejich bosé nohy divákům překvapeným náhlým koncem léta jako stvoření z jiného světa. Jejich zanícený projev niterného boje volání o pomoc a bezbranné odevzdanosti však ztělesňoval emoce natolik věrně, že nemohlo jít o iluzi.
Román Písečná žena (Suna no onna) japonského novelisty Kóbó Abeho se stal světovým bestsellerem brzy po svém vzniku. Dopomohl mu k tomu také vydařený snímek Hirošiho Tešigawary. Vypráví neuvěřitelný příběh z pouštní krajiny o ženě, která v písečné jámě naplňuje svou každodenní existenci odhrabáváním písku, aby nepohltil její dům. Pracuje každou noc za světla svítilny nad jámou v rukou vesničanů. Náhodného tokijského etymologa, neuspokojeného vědce, vesničané lstí „uvězní“ v jejím domě jako pomocníka. Ten zde nakonec dobrovolně zůstává a vyměňuje svou sbírku hmyzu za rodinné štěstí. Autor se zamýšlí nad hranicemi svobody a uvěznění v kontextu moderní společnosti, hodnotou člověka pro komunitu, otázkou definice šťastného života… Každodenní lopota jako smysl životního uspokojení je věčným a vděčným filozofickým tématem i v dnešní společnosti.
Lea Švejdová se zaměřila na duši ženy, která je nucena žít v nesvobodě v malém doupěti jako zajaté zvíře. Její touha po lásce je silnější než touha po svobodě. Rozpolcenost mezi nereálnými sny o štěstí a zároveň pokora před vlastním osudem naplňuje celé toto dílo. Jednoduché, výstižné, syrové pohyby dávají tušit sílu ženského nitra. Tak jako je písek jejím vězením, je pro ni zároveň i domovem. Nekonečná fyzická námaha se stává smyslem života i faktorem zaslouženého štěstí. Tři muži se svítilnami vymezující povolený prostor zároveň znázorňovali věčně bdící pohled dozorců, před kterým žena prchá do vlastního nitra, je pro ni ale také jediným pojítkem s okolním světem. Dynamická škála emocí od něhy, strachu, až po revoltu a agresi byla tanečně křehká i burcující.
Choreografce se povedlo citlivě a věrně ztělesnit emoce, které lze vyčíst v řádcích Abeho. Pro ty, kteří přišli tímto dílem nepoznamenáni, bylo představení Nanohach možná abstraktním, přesto ale silným zážitkem výrazového tance v tradicích moderních prostředků.
Psáno z představení v parku Portheimka 5. října 2011.
Foto ze zkoušky: Marek Novotný
Lea Švejdová se zaměřila na duši ženy, která je nucena žít v nesvobodě v malém doupěti jako zajaté zvíře. Její touha po lásce je silnější než touha po svobodě. Rozpolcenost mezi nereálnými sny o štěstí a zároveň pokora před vlastním osudem naplňuje celé toto dílo. Jednoduché, výstižné, syrové pohyby dávají tušit sílu ženského nitra. Tak jako je písek jejím vězením, je pro ni zároveň i domovem. Nekonečná fyzická námaha se stává smyslem života i faktorem zaslouženého štěstí. Tři muži se svítilnami vymezující povolený prostor zároveň znázorňovali věčně bdící pohled dozorců, před kterým žena prchá do vlastního nitra, je pro ni ale také jediným pojítkem s okolním světem. Dynamická škála emocí od něhy, strachu, až po revoltu a agresi byla tanečně křehká i burcující.
Choreografce se povedlo citlivě a věrně ztělesnit emoce, které lze vyčíst v řádcích Abeho. Pro ty, kteří přišli tímto dílem nepoznamenáni, bylo představení Nanohach možná abstraktním, přesto ale silným zážitkem výrazového tance v tradicích moderních prostředků.
Psáno z představení v parku Portheimka 5. října 2011.
Foto ze zkoušky: Marek Novotný
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace