Na Tanci Praha se 21. června představili další umělci, tentokrát Ioannis Mandafounis z Řecka a Fabrice Mazliah ze Švýcarska. Oba pánové mají ve svém portfoliu jména takových tanečních skupin jako Nederlands Dans Theater nebo Forsythe Company. Věnují se ale taktéž kreativní práci a v roce 2007 spolu vytvořili dílo P.A.D. (více k tomuto názvu viz rozhovor), které měli možnost vidět pražští diváci dokonce dvakrát po sobě v divadle Ponec.
Představení je specifické zejména prostorově – jeviště vypadá jako ring, obehnaný dřevěnými ochozy, na nichž diváci sedí okolo pouze v jedné řadě a shlížejí dolů na oba tanečníky, uzavřené v tomto čtvercovém prostoru. Hlavy stojících tanečníků dosahují zhruba k zábradlí, o které se většina diváků opírá. Pro vytýčené zkoumání intimity, osobního prostoru a možnosti poznání druhého člověka se takto pojaté jeviště bezprostředně nabízí. Jsme trochu nechtěně voyeurskými pozorovateli dvou mužů v teplácích a mikinách, kteří během 50 minut bez jakéhokoli hudebního doprovodu posouvají hranice osobního prostoru nejen svého, ale i diváků. Jedná se opravdu o choreografickou studii, přinášející zajímavé a neotřelé momenty. Některé nápady jsou jednoduché – stačí si nasadit mikinu s kapucí čelem vzad a divákům se naskýtá zvláštní pohled na zvrácené tělo, navíc ještě ze vzdálenosti asi dvou centimetrů, to když se jeden z tanečníků nalepí na hranici svého teritoria, dřevěnou stěnu. Diváci sedící nad ním se musí vyklonit dopředu, aby vůbec zahlédli, co že se to pod nimi děje. Někteří pak prožijí malý infarkt, zaviněný náhlým pohybem přímo před jejich nosem, někdy navíc akcentovaný hlasitým nárazem těla o stěnu. Tyto nárazy těl jsou jediným zvukovým doprovodem představení, obzvláště silným v pasáži, kdy pánové bez zastavení pochodují sem tam jako neřízené střely či koule na kulečníkovém stole a odrážejí se buď sami od sebe nebo od stěn ringu, které se otřásají spolu s diváky pod mohutnými nárazy jejich těl.
Světelný design se taktéž neřeší, celou dobu je prostě rozsvíceno, takže se cítíme spíš jako v pohybové laboratoři než na tanečním představení. Celé zkoumání intimity a prostoru, za častého použití kontaktu mezi oběma tanečníky, končí výměnou oblečení a zaujmutím pozic, ve kterých tanečníci začínali, ovšem rovněž prohozených.
Pro diváky, kteří se přišli na Tanec Praha podívat na nějaký tanec v tradičnějším slova smyslu, mohlo být toto představení poněkud silnější kávou, ale Ioannisi Mandafounisovi a Fabricovi Mazliahovi nelze upřít originalitu a intenzitu, ať už P.A.D. znamená cokoli.
Psáno z představení 21. 6. 2011, divadlo Ponec.
Foto: Constance Neuenschwander
Na Tanci Praha se 21. června představili další umělci, tentokrát Ioannis Mandafounis z Řecka a Fabrice Mazliah ze Švýcarska. Oba pánové mají ve svém portfoliu jména takových tanečních skupin jako Nederlands Dans Theater nebo Forsythe Company. Věnují se ale taktéž kreativní práci a v roce 2007 spolu vytvořili dílo P.A.D. (více k tomuto názvu viz rozhovor), které měli možnost vidět pražští diváci dokonce dvakrát po sobě v divadle Ponec.
Představení je specifické zejména prostorově – jeviště vypadá jako ring, obehnaný dřevěnými ochozy, na nichž diváci sedí okolo pouze v jedné řadě a shlížejí dolů na oba tanečníky, uzavřené v tomto čtvercovém prostoru. Hlavy stojících tanečníků dosahují zhruba k zábradlí, o které se většina diváků opírá. Pro vytýčené zkoumání intimity, osobního prostoru a možnosti poznání druhého člověka se takto pojaté jeviště bezprostředně nabízí. Jsme trochu nechtěně voyeurskými pozorovateli dvou mužů v teplácích a mikinách, kteří během 50 minut bez jakéhokoli hudebního doprovodu posouvají hranice osobního prostoru nejen svého, ale i diváků. Jedná se opravdu o choreografickou studii, přinášející zajímavé a neotřelé momenty. Některé nápady jsou jednoduché – stačí si nasadit mikinu s kapucí čelem vzad a divákům se naskýtá zvláštní pohled na zvrácené tělo, navíc ještě ze vzdálenosti asi dvou centimetrů, to když se jeden z tanečníků nalepí na hranici svého teritoria, dřevěnou stěnu. Diváci sedící nad ním se musí vyklonit dopředu, aby vůbec zahlédli, co že se to pod nimi děje. Někteří pak prožijí malý infarkt, zaviněný náhlým pohybem přímo před jejich nosem, někdy navíc akcentovaný hlasitým nárazem těla o stěnu. Tyto nárazy těl jsou jediným zvukovým doprovodem představení, obzvláště silným v pasáži, kdy pánové bez zastavení pochodují sem tam jako neřízené střely či koule na kulečníkovém stole a odrážejí se buď sami od sebe nebo od stěn ringu, které se otřásají spolu s diváky pod mohutnými nárazy jejich těl.
Světelný design se taktéž neřeší, celou dobu je prostě rozsvíceno, takže se cítíme spíš jako v pohybové laboratoři než na tanečním představení. Celé zkoumání intimity a prostoru, za častého použití kontaktu mezi oběma tanečníky, končí výměnou oblečení a zaujmutím pozic, ve kterých tanečníci začínali, ovšem rovněž prohozených.
Pro diváky, kteří se přišli na Tanec Praha podívat na nějaký tanec v tradičnějším slova smyslu, mohlo být toto představení poněkud silnější kávou, ale Ioannisi Mandafounisovi a Fabricovi Mazliahovi nelze upřít originalitu a intenzitu, ať už P.A.D. znamená cokoli.
Psáno z představení 21. 6. 2011, divadlo Ponec.
Foto: Constance Neuenschwander
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace