Neényi – Galerie smyslového vnímání nejen pro nejmenší

Neényi. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Štádlerová

Neényi začíná ve foyer divadla Ponec, kde je připraven koberec a děti se můžou volně batolit. Přihopkají za nimi aktérky začínajícího představení a po přivítání stanoví základní pravidla. Vše, co se v následujících minutách odehraje, záleží z určité míry i na divácích, hlediště je zrušeno, dění se odehrává na jevišti. Všeho se lze dotýkat a volně umístěné věci je možné libovolně přemisťovat. Pak už jsou návštěvníci vyzváni ke vstupu do sálu, do kterého se vchází skrze závěs z oranžových, papírových (asi) palmových listů. Připomínají zvonkohru, která ale nezvoní, zato šimrá a hladí. S příchodem publika na jeviště už zní zvuky basy – hudební složku místo nemocné Anny Romanovské hrající v představení na violu zajišťoval kontrabasista Petr Tichý. Děti se svými doprovody – rodiči, prarodiči, tetami i kamarády – se volně rozmisťují v prostoru a začínají propadat fascinaci světem, který přináší mnoho podnětů k volné a svobodné hře.

Tu se někdo houpe na houpačce, tamhle se někdo skrývá v domečku nebo pod zavěšenými nebesy, jiný hraje na připravené nástroje (buben, harmoniku, štěrchátka) a doprovází basu. Někoho fascinuje modelování z bílé hmoty a jiného pozorování světa skrze barevné fólie. Někteří si třeba jen tak leží a nechávají na sebe padat ten barevný vír událostí a podnětů.

Dramaturgie představení není jen na divácích, posouvají a stupňují ji samotné aktérky Anna Línová, Barbora Látalová a Marika Smreková (kvůli nemoci chyběla Lenka Jabůrková), přinášejí nové předměty, nabádají ke hře s vybranými rekvizitami, pomocí instalovaných věcí a skrze ikonický pohyb vyprávějí příběhy, zkouší rozpohybovat přítomné obecenstvo, nabídnout jim neotřelý úhel pohledu na věci, které nás obklopují. Odehrávají se zde mikropříběhy z pláže, ze zahrady, ze stanu, z koncertu, každý může být součástí všeho nebo jen zvědavě přihlížet.

Rekvizity působí snově a mají originální podobu, všechny jsou však tvořeny z běžných věcí, některé mají nadstandardní, nebo naopak zmenšené velikosti, v té reálné je běžně najdeme v domácnosti. Cílem je, aby si rodiny, které inscenaci navštíví, ty nejoblíbenější rekvizity a scénografické triky mohly vyrobit třeba i doma.

Koncept Neényi není úplně nový, na podobné bázi pracuje třeba pouliční zážitková galerie festivalu Za dveřmi, ale je jedinečný tím, že nabízí bezpečný a svobodný prostor pro děti i dospělé, dokonce má ambice propojit účastníky napříč generacemi, zapojit všechny bez rozdílu. Věk, národnost, gender, identita, rodičovství nehraje roli, každý vychází ze stejného místa, každý má stejné podněty. Tenhle projekt nabádá k laskavému spolubytí v prostoru, kde je možné si hrát, ať jsem, nebo nejsem dítětem.

Pro bezdětné spoluaktéry může být náročné se naprosto a svobodně oddat hře nebo zkoumání věcí, ale je možné se jen někde pohodlně usadit, položit a spokojeně pozorovat dění kolem sebe.  V Neényi totiž nejde jen o pohyb a tanec, ale o prožívání celým tělem, cítění všemi smysly, a proto každý zažije jiné příběhy, jiná setkání, jiná tajemství. Vzhledem k nemocem se 19. prosince hrálo alternativně obsazené představení s menším počtem tvůrců, ale zážitek jsem si odnesla velký. Celou dobu mě provázel spokojený a nadšený pocit a okouzlení prostředím, ve kterém jsou všichni sami sebou, jsou k sobě vlídní, respektují se a mohou si hrát. Takový malý pohádkový svět uprostřed drsné reality.

Psáno z představení 19.12. 2022 z divadla Ponec.  

Neényi
Autorský tým: Lenka Jabůrková, Barbora Látalová, Anna Línová, Anna Romanovská a Marika Smreková
Hudba: Petr Tichý (Anna Romanovská)
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Produkce: Lucia Račková
Foto video: Vojtěch Brtnický, Michael Romanovský
Producent: OSTRUŽINA, z. s.
Koproducent: Tanec Praha z.ú./ PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 18. a 19. prosince, divadlo Ponec