Neényi. Foto: Vojtěch Brtnický.
Neényi začíná ve foyer divadla Ponec, kde je připraven koberec a děti se můžou volně batolit. Přihopkají za nimi aktérky začínajícího představení a po přivítání stanoví základní pravidla. Vše, co se v následujících minutách odehraje, záleží z určité míry i na divácích, hlediště je zrušeno, dění se odehrává na jevišti. Všeho se lze dotýkat a volně umístěné věci je možné libovolně přemisťovat. Pak už jsou návštěvníci vyzváni ke vstupu do sálu, do kterého se vchází skrze závěs z oranžových, papírových (asi) palmových listů. Připomínají zvonkohru, která ale nezvoní, zato šimrá a hladí. S příchodem publika na jeviště už zní zvuky basy – hudební složku místo nemocné Anny Romanovské hrající v představení na violu zajišťoval kontrabasista Petr Tichý. Děti se svými doprovody – rodiči, prarodiči, tetami i kamarády – se volně rozmisťují v prostoru a začínají propadat fascinaci světem, který přináší mnoho podnětů k volné a svobodné hře.
Tu se někdo houpe na houpačce, tamhle se někdo skrývá v domečku nebo pod zavěšenými nebesy, jiný hraje na připravené nástroje (buben, harmoniku, štěrchátka) a doprovází basu. Někoho fascinuje modelování z bílé hmoty a jiného pozorování světa skrze barevné fólie. Někteří si třeba jen tak leží a nechávají na sebe padat ten barevný vír událostí a podnětů.
Dramaturgie představení není jen na divácích, posouvají a stupňují ji samotné aktérky Anna Línová, Barbora Látalová a Marika Smreková (kvůli nemoci chyběla Lenka Jabůrková), přinášejí nové předměty, nabádají ke hře s vybranými rekvizitami, pomocí instalovaných věcí a skrze ikonický pohyb vyprávějí příběhy, zkouší rozpohybovat přítomné obecenstvo, nabídnout jim neotřelý úhel pohledu na věci, které nás obklopují. Odehrávají se zde mikropříběhy z pláže, ze zahrady, ze stanu, z koncertu, každý může být součástí všeho nebo jen zvědavě přihlížet.
Rekvizity působí snově a mají originální podobu, všechny jsou však tvořeny z běžných věcí, některé mají nadstandardní, nebo naopak zmenšené velikosti, v té reálné je běžně najdeme v domácnosti. Cílem je, aby si rodiny, které inscenaci navštíví, ty nejoblíbenější rekvizity a scénografické triky mohly vyrobit třeba i doma.
Koncept Neényi není úplně nový, na podobné bázi pracuje třeba pouliční zážitková galerie festivalu Za dveřmi, ale je jedinečný tím, že nabízí bezpečný a svobodný prostor pro děti i dospělé, dokonce má ambice propojit účastníky napříč generacemi, zapojit všechny bez rozdílu. Věk, národnost, gender, identita, rodičovství nehraje roli, každý vychází ze stejného místa, každý má stejné podněty. Tenhle projekt nabádá k laskavému spolubytí v prostoru, kde je možné si hrát, ať jsem, nebo nejsem dítětem.
Pro bezdětné spoluaktéry může být náročné se naprosto a svobodně oddat hře nebo zkoumání věcí, ale je možné se jen někde pohodlně usadit, položit a spokojeně pozorovat dění kolem sebe. V Neényi totiž nejde jen o pohyb a tanec, ale o prožívání celým tělem, cítění všemi smysly, a proto každý zažije jiné příběhy, jiná setkání, jiná tajemství. Vzhledem k nemocem se 19. prosince hrálo alternativně obsazené představení s menším počtem tvůrců, ale zážitek jsem si odnesla velký. Celou dobu mě provázel spokojený a nadšený pocit a okouzlení prostředím, ve kterém jsou všichni sami sebou, jsou k sobě vlídní, respektují se a mohou si hrát. Takový malý pohádkový svět uprostřed drsné reality.
Psáno z představení 19.12. 2022 z divadla Ponec.
Neényi
Autorský tým: Lenka Jabůrková, Barbora Látalová, Anna Línová, Anna Romanovská a Marika Smreková
Hudba: Petr Tichý (Anna Romanovská)
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Produkce: Lucia Račková
Foto video: Vojtěch Brtnický, Michael Romanovský
Producent: OSTRUŽINA, z. s.
Koproducent: Tanec Praha z.ú./ PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 18. a 19. prosince, divadlo Ponec
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?