Zahájení večera patřilo Sylvě Nečasové, jejíž Záměna představovala sled synchronních a kanonických duetů střídaných sborovou akcí, kdy lyricky něžné tóny byly prolínány podmanivými rytmy tanga. Scénu zajímavě osvěžovaly židle, do akce se ovšem zapojily pouze jako odkladiště pro právě odpočívající tanečníky. Slušný výkon v podání Kristýny Němečkové, Terezy Kučerové, Karla Audyho a Filipa Jandy, dílo však jako takové působilo v rámci celého večera bohužel poněkud nevýrazně.
Ve svém choreografickém debutu se představil Jiří Waňka, a to hned třikrát. Bohužel. Jeho dílo trpělo patetičností (Kentaur), afektovaností prázdných gest (Jacqueline du Pré, tančí Ivanna Illyenko) a nic neobjevujícím choreografickým rukopisem (ve všech dílech včetně doposud nezmíněné La Persony). I když interpretačně obstál na výbornou, jako choreograf pro začátek nenadchl, na vině může být jeho mladická nezkušenost ale i laťka, kterou nastavili jeho kolegové poměrně vysoko.
Vyzrálost a osobitost projevu je naopak znát v Nedokončeném kusuTomáše Rychetského, kdy pomíjivost tanečního okamžiku při niterném duetu Tomáše se Sylvou Nečasovou zachycoval a ihned promítal na plátno fotograf Pavel Hejný. Jediné, co mírně narušilo dojem z první části choreografie, byl její poněkud patetický závěr v podobě pózy milenců a la Titanic za doprovodu burácející hudby a diskotékového kouře. V druhé části z úplně jiného soudku vystřídá Sylvu Nečasovou Natálie Benyovská. Tanec vymezený prostorem nad, vedle a za malým promítacím plátnem končí nečekaně – Tomášem Rychetským na invalidním vozíku.
Tématem milostných vztahů a blížící se smrti se zabývala i Hana Turečková. Dojemný duet Los Sueños Magdy Matějkové a Alexandra Katsapova, který na poslední chvíli nahradil Mattiu Mantellata, byl doprovázen projekcí. Otázkou zůstává, zdali jí bylo vůbec třeba, neboť pouze odlákávala pozornost diváků, což si samotný duet nezasloužil.
Moderními technologiemi se nechala zlákat i Zuzana Šimáková, která se choreografií Genom snažila zbavit kolonky „ta, co dělá komická tanečně dramatická čísla“. S dalšími třemi tanečníky (Nikola Márová, Tereza Podařilová, Michal Štípa) se vydává na putování za genetickou informací, pomáhá jí k tomu právě projekce, zajímavé světelné proměny a převleky kostýmů. Z velmi slibného začátku, kdy se tanečníci pohybují v prostoru nasvíceném lampami umístěnými těsně nad jejich hlavami, se však přeneseme do fáze efektních tanečních póz a zvedaček, natolik efektních, že by bylo krásné je vyfotit, ale sledovat je delší dobu se stává poměrně únavným. Komická poloha sedí zkrátka Šimákové o mnoho více, což dokázala v závěrečném Halellujah. Rodinnou „idylku“ z pohledu utrápeného otce, herce Michala Novotného, sledujeme s úsměvem na rtech, i když následnost situací je poměrně snadno předvídatelná. Rozkošné výstupy jsou milostné tokání gayů v podání Michala Jurisy a Jonáše Dolníka, sexuální návrhy Ivany Mikešové, jimž se marně snaží odolat otcův kamarád Olexander Kysil. Nepřekonatelná je však „vraždící“ scéna, do níž dá manželka Lenka Šnellerová doslova všechnu vášeň. Je pochopitelné, že jediným řešením z vyhrocené situace je oběsit se…
Komika je vlastní i choreografickému týmu Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský. Jejich Jakstohoven vyvolávalo salvy hlasitého smíchu už od prvních okamžiků, kdy se zvedla opona. Atleti, jimž nebylo dopřáno díky vlastním nástrahám doběhnout do vysněného cíle, byli vystřídáni exkluzivním Michaelem Jacksonem (Zdenek Horváth), konfety slávy po něm přišli zamést neodolatelní uklízeči, přičemž rychlost jejich zametání určoval známý hit Evy Pilarové. Viktor Konvalinka si tedy také zařazení mezi humoristy jen tak neodpáře a možná ani nechce. V choreografii Ultimo dokázal ovšem předvést i vážnou polohu. Duet, v němž tančil s Tomášem Červinkou, sršel dynamikou a akrobatickými prvky, mírným vlivem break dance… Atmosféru varovných sirén a plynových masek však snadno dokázal zvrtnout na veselejší notu, kdy se kamarád stal sokem v boji o nafukovací pannu.
Miniatury i přes veškeré výtky ve výsledku nezklamaly, dávají možnost mladým tanečníkům zakusit řemeslo choreografa i z druhé strany než jen z interpretační, což každopádně rozšiřuje jejich možnosti i obzory. Doufejme, že si Národní divadlo tuto už pomalu tradici zachová.
foto: Roman Sejkot
Vyzrálost a osobitost projevu je naopak znát v Nedokončeném kusu Tomáše Rychetského, kdy pomíjivost tanečního okamžiku při niterném duetu Tomáše se Sylvou Nečasovou zachycoval a ihned promítal na plátno fotograf Pavel Hejný. Jediné, co mírně narušilo dojem z první části choreografie, byl její poněkud patetický závěr v podobě pózy milenců a la Titanic za doprovodu burácející hudby a diskotékového kouře. V druhé části z úplně jiného soudku vystřídá Sylvu Nečasovou Natálie Benyovská. Tanec vymezený prostorem nad, vedle a za malým promítacím plátnem končí nečekaně – Tomášem Rychetským na invalidním vozíku.
Tématem milostných vztahů a blížící se smrti se zabývala i Hana Turečková. Dojemný duet Los Sueños Magdy Matějkové a Alexandra Katsapova, který na poslední chvíli nahradil Mattiu Mantellata, byl doprovázen projekcí. Otázkou zůstává, zdali jí bylo vůbec třeba, neboť pouze odlákávala pozornost diváků, což si samotný duet nezasloužil.
Moderními technologiemi se nechala zlákat i Zuzana Šimáková, která se choreografií Genom snažila zbavit kolonky „ta, co dělá komická tanečně dramatická čísla“. S dalšími třemi tanečníky (Nikola Márová, Tereza Podařilová, Michal Štípa) se vydává na putování za genetickou informací, pomáhá jí k tomu právě projekce, zajímavé světelné proměny a převleky kostýmů. Z velmi slibného začátku, kdy se tanečníci pohybují v prostoru nasvíceném lampami umístěnými těsně nad jejich hlavami, se však přeneseme do fáze efektních tanečních póz a zvedaček, natolik efektních, že by bylo krásné je vyfotit, ale sledovat je delší dobu se stává poměrně únavným. 
Komická poloha sedí zkrátka Šimákové o mnoho více, což dokázala v závěrečném Halellujah. Rodinnou „idylku“ z pohledu utrápeného otce, herce Michala Novotného, sledujeme s úsměvem na rtech, i když následnost situací je poměrně snadno předvídatelná. Rozkošné výstupy jsou milostné tokání gayů v podání Michala Jurisy a Jonáše Dolníka, sexuální návrhy Ivany Mikešové, jimž se marně snaží odolat otcův kamarád Olexander Kysil. Nepřekonatelná je však „vraždící“ scéna, do níž dá manželka Lenka Šnellerová doslova všechnu vášeň. Je pochopitelné, že jediným řešením z vyhrocené situace je oběsit se…
Komika je vlastní i choreografickému týmu Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský. Jejich Jakstohoven vyvolávalo salvy hlasitého smíchu už od prvních okamžiků, kdy se zvedla opona. Atleti, jimž nebylo dopřáno díky vlastním nástrahám doběhnout do vysněného cíle, byli vystřídáni exkluzivním Michaelem Jacksonem (Zdenek Horváth), konfety slávy po něm přišli zamést neodolatelní uklízeči, přičemž rychlost jejich zametání určoval známý hit Evy Pilarové. 
Viktor Konvalinka si tedy také zařazení mezi humoristy jen tak neodpáře a možná ani nechce. V choreografii Ultimo dokázal ovšem předvést i vážnou polohu. Duet, v němž tančil s Tomášem Červinkou, sršel dynamikou a akrobatickými prvky, mírným vlivem break dance… Atmosféru varovných sirén a plynových masek však snadno dokázal zvrtnout na veselejší notu, kdy se kamarád stal sokem v boji o nafukovací pannu.
Miniatury i přes veškeré výtky ve výsledku nezklamaly, dávají možnost mladým tanečníkům zakusit řemeslo choreografa i z druhé strany než jen z interpretační, což každopádně rozšiřuje jejich možnosti i obzory. Doufejme, že si Národní divadlo tuto už pomalu tradici zachová.
foto: Roman Sejkot
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace