Malostranský hřbitov s hudbou Martinů
Tančit se dá skutečně všude, jak ukázal i jeden z posledních site-specific projektů. Diváci se za ním museli vydat na hřbitov, který se nachází mezi dvěma rušnými ulicemi pražského Smíchova a je možné si ho všimnout při cestě tramvají stoupající vzhůru od rušné křižovatky Anděl.
Tento, Malostranský, hřbitov si vybrala Eva Blažíčková pro svou novou taneční produkci Kytice. Název u mnohých vyvolává asociaci se stejnojmennou sbírkou balad Jaromíra Erbena, ovšem s ní nemá nic společného. Kytice je v tomto případě název skladeb na lidové texty pro smíšený a dětský sbor, sóla a malý orchestr, které Bohuslav Martinů složil v roce 1937. Skladatel dílo věnoval svému příteli, malíři Janu Zrzavému, ve kterém našel spřízněnou duši, když se setkali v Paříži, jež se pro oba stala druhým domovem.
Kantátu tvoří osm částí a k Erbenovi odkazují některé vybrané texty i baladické ladění textů. Když si Eva Blažíčková kompozici vybrala, s jasným záměrem zvolila i místo konání, kam taneční výjevy umístila. Právě opuštěný hřbitov dodal dílu až mystické naladění a zapomenuté náhrobky porostlé břečťanem dotvářely neopakovatelnou scenérii. Choreografka do ní ještě přibrala sochy Olbrama Zoubka – jeho skulptury se staly nedílnou součástí předvedených zastavení. Termín premiéry (14. září 2014) musel být kvůli špatnému počasí zrušen a původně plánované tři večery se zredukovaly do dvou dnů, takže v jeden den se odehrála dvě představení po sobě.
Dostala jsem se na poslední reprízu 16. září v devět hodin večer, kdy se ve tmě už zřetelně vyjímaly hořící svíčky rozmístěné mezi náhrobními kameny. Před hřbitovem se tísnil dav zájemců a ten, kdo neměl lístek, musel doufat, že zbude něco z rezervace. Přestože počet diváků byl početně omezen, mohlo se vám přihodit, že pokud jste se neprotlačili dostatečně dopředu, přišli jste, bohužel, o některé momenty. Proto jsem velmi rychle postupovala vpřed a hledala místečko, skulinku, odkud bych dobře viděla. A stálo to za to.
Tanec života
Před hřbitovní kaplí plápolá oheň a zpoza náhrobků vybíhají tanečníci; pohyby zaťatými pěstmi evokují bušení na dveře, vzdor a výbušnost. Extatické výskoky střídají švihy a tanečníci zaujímají stejnou pózu jako stojící socha ženy, má dlaně obrácené vzhůru a ruce pokrčené v lokti – gesto vyjadřuje odevzdání, očekávání, smíření. Náhle vbíhá na cestu malá blonďatá holčička, prolétá tančícím davem, v něm se skryje a z něho posléze vystupuje mladá žena – neklidná, zranitelná a zoufalá. Za doprovodu písně Sestry travičky (text ze Sušilovy sbírky se známým příběhem o sestře, jež otráví svého bratra) sledujeme sólo tanečnice v krátkých průhledných šatech s rozpuštěnými vlasy. Posléze se tanečníci – ženy, dívky, chlapci i tři starší pánové – jako chór v řadě přemisťují mezi náhrobky k dalšímu místu. Tvoří kruh, uvnitř jsou muži, kteří zaujímají sošná zastavení; později tančí ve trojicích, tanečníci se proplétají nebo se jejich těla zlehka vzájemně dotýkají. Z davu vybíhá tanečnice v jasně červených dlouhých šatech, přebíhá na druhou stranu hřbitovní cesty a tančí své sólo plné žalu. Dora Sulženko Hoštová lká nad ztrátou svého dítěte, prudkými švihy protíná prostor, pozorujeme lamentující paže a „duncanovské“ výskoky či spirály. Na trávě stojí v pozadí náhrobek s andělem, tanečnice svléká dlouhou sukni, mačká ji v rukou a chová ji jako své dítě. O něco dále následuje sólo mladíka, hudebně podkreslené baladou o tureckém vězni Milá nad rodinou. Jeho postoj je stejně zlomený jako Zoubkovo torzo Zasažený vedle něho. Lehké zaoblení trupu a svěšená hlava vypovídají o bolesti a smutku.
Tanec smrti
Přesouváme se po cestě dále a před sochami dvou postav s rozpaženými pažemi (vypadají jako kříže) tančí sbor na skladbu Koleda, zachycuje první pokušení a hřích Adama a Evy v ráji. Poslední zastavení se odehrává na konci hřbitovní zdi, zde stojí hrobka a v ní nasvícená postava. Je to Smrt oděná do bílého šatu jako nevěsta. První stíná staršího muže a pomalu ji podléhají i další tanečníci, kteří se pomalu oblékají do bílých halen a stejně klidně postupují do věčnosti – jejich pohyby připomínají pádlování v Charónově bárce, když procházejí po dřevěných lávkách a přibližují se k nezvratnému konci. Všichni zůstávají ležet na hřbitovní cestě, přichází děvčátko a z rukou mu vypadává na zem zelené pírko – symbol nového začátku… a konce.
Eva Blažíčková vytvořila magickou performanci jako mezigenerační dialog, kdy vedle sebe stojí mladí tanečníci a trojice mužů, kteří mají svou taneční kariéru již delší dobu za sebou. Hudba Martinů přechází z dětského, hravého rozmaru k tragickým momentům a choreografka pro ně nachází emotivně silný fyzický výraz. Bez pohybových příkras a technického perfekcionismu, s barevně vyladěnou výtvarnou stránkou jednotlivých obrazů. Tělesné výboje působí jako spontánní tok vnitřního napětí, které hudba vyvolává; promyšleno je každičké hnutí, zastavení. I jednotlivými tanečními obrazy, stejně jako kantátou, prostupují motiv života a smrti, motiv lásky a přírody. Spolu s účinkujícími procházíme vlastně našimi životy – od zrození k zániku. Lze zažít velmi emotivní chvíle, sdílíte je s ostatními přihlížejícími a tanečníky. Popadané listí, hra světel, tma a zapomenuté hroby vzbuzují silné prožitky, kdy zapomínáte na dění kolem sebe – projíždějící tramvaje, zvědavce přihlížející skrze plot hřbitova – a vnímáte jen krásu i pomíjivost předložených scénických obrazů.
Psáno z představení 16. září 2014, Malostranský hřbitov.
Kytice. Mezigenerační dialogChoreografie a režie: Eva Blažíčková
Scénografie: Ivan Adam
Light design: Jan Beneš
Kostýmy: Lucia Škandíková
Zvuk: Michal Vaniš
Premiéra: 15. 9. 2014 na Malostranském hřbitově
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu