Kouzelná flétna na půl cesty
Na scéně Stavovského divadla proběhla v neděli 7. dubna premiéra nové inscenace pod hlavičkou Tanečního centra Praha (TCP), respektive jeho souboru Balet Praha Junior. Na repertoár přibyl celovečerní moderní balet Kouzelná flétna v choreografii a režii Attily Egerháziho, šéfa baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Kouzelná flétna je jistě titul k tanečnímu zpracování lákavý, zpěvnost Mozartovy hudby a nosný příběh slibují zajímavý výsledek, ať se inscenační tým ubírá tradiční nebo moderní cestou. Premiéru TCP ozdobily především výkony mladých tanečníků, samotná inscenace ale působila stylově nevyrovnaným dojmem.
Attila Egerházi zaujal české diváky už před mnoha sezonami ještě jako šéf Hungarian Ballet Theatre, kdy začal jako pedagog spolupracovat s TCP a jeho vlastní soubor byl v Praze několikrát hostem v jejich společných programech. Choreografie prováděné maďarským souborem, Baletem Praha Junior a nyní i baletem Jihočeského divadla vždy ukazovaly, že Egerháziho doménou je krátký abstraktní balet. V něm uplatnil mnohokrát cit pro detail, prostor, čistou linii pohybu, často si pohrál se souměrností a vůbec geometrií pózy i gesta, jeho komorní díla mají spád. Jako autor se ale nebrání ani dějovým nebo celovečerním baletům (Carmen, Romeo a Julie, Louskáček ad.).
Inscenace Kouzelná flétna sleduje obsahově více méně přesně děj opery, je však obohacena o prolog a závěr, které ukotvují děj do současného světa. Z postav Sarastra a Královny noci se stávají rodiče uprostřed rozvodového řízení, Pamina, Tamino a jejich přítel Papageno jsou mladými náctiletými snílky. Celý úvodní obraz se odehrává v obývacím pokoji, na scéně je i televizor, hádka rodičů se projevuje tím, že je tu přestavován nábytek, kterým manipuluje „sbor“ – pět dívek a jeden chlapec. Do toho ještě jako další vizuální prvek vstupuje stínová projekce. Unavená Pamina usne v křesle nad knížkou a příběh o Kouzelné flétně se jí zdá… Je otázkou, nakolik je takováto aktualizace u notoricky známého příběhu nutná. Je sice obvyklé, že díla, jejichž sujet má své dobové zakotvení, se přesouvají do současnosti, ale většinou jako jeden celek. Tak je tomu třeba u Egerháziho Louskáčka. Oddělení reality a snu je doménou spíše baletu romantického a při vyprávění příběhu, jenž už sám obsahuje prvky nadpřirozena, ztrácí na efektu.
Inscenace vznikla na hudební nahrávku, kterou pořídil orchestr Academy of St Martin in the Fields a Ambrosian Opera Chorus pod taktovkou Sira Nevilla Marrinera. Jsou využity předehry a nejznámější árie díla, se kterými choreograf pracoval tu více, tu méně do hloubky. Hlasy a výstupy jednotlivých postav většinou korespondují, ačkoli je obtížné sladit pohyb přímo s hudební strukturou, což nemusí ovšem být na škodu. Choreografie je založená na tvarosloví moderního tance, tak jak jej nastolila tradice amerického modern dance, občas s náznakem větší inspirace v klasické technice. Vidíme autorovo zaujetí pro otevřené pozice paží, arabesky a dlouhé linie těl. V choreografii se však někdy místo akce až příliš mnoho chodí a běhá. Nejpůsobivější jsou pasáže, kdy je možné vnést do pohybu humor, v gestu, pohybu, výrazu… snad proto má také u publika největší úspěch duet Papagena a Papageny, stejně jako sólo Papagena s velkým vejcem, který mu předchází.
V inscenaci vystupuje čtrnáct členů Baletu Praha Junior, studentů 6.–8. ročníku TCP. Role jsou odlišené především volbou kostýmů a líčením. Pro roli Sarastra byl vybrán vysoký štíhlý tanečník Aleš Krátký, a protože jeho postava je míněna jako protiklad Královně noci ve stejném duchu jako den a noc sama, je oděn do bílého kostýmu a i světle líčen. Působí hodně mladistvým dojmem, možná by tu prospělo zdůraznění rysů tváře nebo nějaká rekvizita, aby jeho vztah k dceři vypadal věrohodněji. Královna noci v černých šatech a výrazném líčení je nejdominantnější postavou baletu, je to ale nejen zásluhou vnější sty
lizace, její představitelka Adéla Abdul Khalegová působí jako vyspělá tanečnice, která bezpečně ovládá svůj part a překypuje vnitřní energií. Tamino v podání Istvána Vargy je velmi chlapecký, jinak tomu ani u drobného štíhlého tanečníka nemůže být. Jeho představitel je talentovaný, choreograf ho mnohokrát nechává stát v arabeskách i předvést rozsahy (tady bych už i polemizovala s tím, jestli opravdu musíme vidět provaz na obě strany a přesvědčit se o tom, že chlapec umí „proplout“ přes ecarté v sedu, očekávám na scéně tanec, nikoli strečink), ale zřejmě ještě čeká na větší jevištní příležitost. Jeho choreografický part ale nenabízí příliš hereckých příležitostí, žádnou výrazně dynamickou pasáž, kde by se mohl položit do mužnější interpretace. Jeho role je rolí zasněného poutníka a zamilovaného hocha. Kostým není výrazný (bílá košile, červené kalhoty). Pamina v podání Sabiny Bočkové je křehkou dívkou v růžových šatečkách, ale dostává i příležitost předvést své dispozice a zasahuje do dramatičtějších částí děje, například v duetu se Sarastrem, kterého měla zavraždit. Papageno (David Sklenička) má výhodu v tom, že jeho role je stavěná jako komická, může si užít volnost pohybu, úleky, grimasy, více dynamických skoků a rozverného projevu. Jsou to možnosti, které plně využívá. Dámy Královny noci (Nikola Faltusová, Kristýna Stránská, Michaela Tichotová) jsou doprovodem, který rozcuchanými černými parukami připomínal spíš čarodějnice. Postava strážce Monostata je obsazena tanečníkem mužného vzhledu Lubomírem Kábrtem, jehož pohybový slovník je úsporný a rázný, vzezřením připomene spíš gangstera než palácovou stráž. Tomuto tanečníkovi byla ještě udělena „role“ pohyblivého křesla, což byl scénický prvek, který působil groteskně. Sbor na scéně neměl zvlášť dramaturgicky vyřešené místo, zdá se, že hlavním opodstatněním jeho přítomnosti byla existence sborových pasáží v hudební předloze.
Výprava inscenace působila nesourodě, počínaje kostýmy, z nichž část byla stylizovaná a část civilní. Poměrně abstraktní tanec kontrastoval s konkrétním použitím některých rekvizit, jako je nůž a příčná flétna (scénické řešení jejího získání byli velmi pitoreskní), přitom scéna samotná byla kromě několik kusů nábytku ponechána volná. Jako scénický prvek sloužily i dlouhé pláště Sarastra a Královny noci, které také nabízely inspiraci pro scénické řešení. Zůstalo ale jen u použití další, tentokrát modré látky, která symbolizovala cesty nebo byla ryze výtvarným prvkem. Bylo využito projekce, která ale mnohdy mohla spíš rušit a obsahově byla také nevyvážená – užívala jak konkrétní prvky, portrét Paminy, tak abstraktní obrazce. Promítalo se na bílý horizont a tři ekrany v popředí, ale lepší služby by byl udělal propracovanější light design, kdyby víc využil symboliku barev, když už s ní pracovaly kostýmy.
Tak se celým baletem prolínal právě prvek nesourodosti, neustálého boje konkrétního a abstraktního, jako kdyby se tvůrci nemohli rozhodnout, jakou cestou jít dál. Výsledná směs nakonec inscenaci uškodila, stejně jako minuty ticha, které se netýkaly jen změny obrazů (obě jednání jich měla celkem 23) a brzdily děj.
Kouzelná flétna tak stojí na půl cesty k úspěchu. Jako titul nepochybně zaujme a zařadí se k titulům, které TCP může prezentovat na hostování po mimopražských scénách. Je dobrou příležitostí pro mladé tanečníky získat zkušenost s celovečerním představením, a mladých talentovaných lidí jsme na premiéře viděli hodně. Kvalitní choreografie by si zasloužila pevnější dramaturgii a hlavně jednotnou spolupráci všech ostatních jevištních složek, ke které zde bohužel nedošlo.
Kouzelná flétnaNámět a původní libreto: Emanuel Schikaneder
Scénář, režie a choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Scénografie a kostýmy: Samiha Maleh
Světelný design: Attila Egerházi
Asistenti choreografie: Linda Schneiderová, Antonín Schneider
Vedoucí techniky: Vladimír Sojka
Projekce: Jan Burian
Premiéra: 7. 4. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace