Baletní soubor Státního divadla Košice představil v Praze 14. září 2014 jednu ze svých nejnovějších inscenací – balet Smrt v Benátkách. Příběh známého románu Thomase Manna zpracovali do libreta Zuzana Mistríková spolu s Ondrejem Šothem, choreografem a režisérem inscenace. Psychologicky složité téma, v němž se navíc pracuje s četnými antickými a filozofickými odkazy, je pro jevištní zpracování tancem nesnadným úkolem. Tvůrci se rozhodli jít originální cestou, během které se odpoutali od lineárního vyprávění příběhu, spíše se zaměřili na pocity postav a téměř impresionistického zobrazení prostředí. Výsledek tohoto experimentu zůstal ale poněkud nejistý.
Inscenace byla rozdělena do dvou velmi odlišných částí jak tanečně, tak scénograficky. V první půli scéně dominovalo podlouhlé černé pódium, na němž se odehrávala většina taneční akce. V orchestřišti stál červený stůl, na něm mnoho knih a papírů. Tento prostor mohl představovat šťastné období v životě hlavního hrdiny – spisovatele Gustava von Aschenbacha (tančil Maksym Sklyar) –, které se začalo pomalu rozplývat v prvních okamžicích příběhu. Hrdina seděl uprostřed knih, četl a od samého začátku měl na tváři bolestný výraz, aniž by k tomu zatím byla dána viditelná příčina. Kromě pochybujícího a trpícího Gustava von Aschenbacha vystupovala v první polovině i jeho manželka v rudých šatech (Eva Sklyarová) a dcera (Anna Sklyarová), které se ještě snažily vytvořit dojem dokonalé rodiny, a přítel Alfred (Jozef Marčinský), jehož úloha byla v baletu zcela nečitelná. Gustav s ostatními postavami sice komunikoval, byl ale roztržitý a myšlenkami jakoby jinde. V duetu s manželkou na okamžik působil zamilovaně, při hře s dcerkou se zase vrátil zpátky na červený stůl, šťastné chvíle ovšem vždy překazila pochybnost. Tu představoval sbor v černém (neodbytně připomínající svými tmavými brýlemi agenty z Matrixu), který „číhal“ za černým stolem. Sbor se pohyboval minimalisticky, většinou v kánonu a především manipuloval s hlavní rekvizitou inscenace – dlouhým prknem z jedné strany bílým a z druhé černým. Prkno mohlo zastupovat více symbolů – most do nějaké jiné reality nebo břemeno, které Aschenbacha tížilo a jehož se nemohl zbavit. Symbolika tohoto prvku byla bezesporu zajímavá, ovšem jeho neustálá přítomnost na scéně a použití při téměř každém pohybu v první polovině baletu bylo čím dál tím méně stravitelné. Po prkně se chodilo, plazilo, věšelo se na ně; prkno se zvedalo, pokládalo a nosilo – většina pohybu se ke všemu odehrávala vsedě nebo vleže (samozřejmě s výjimkou chůze) a hlavně ve velmi zpomaleném tempu. To způsobilo, že tanečníci – a tím pádem i diváci – se často více soustředili na manipulaci s rekvizitou a na náročnost pohybu, přičemž význam akce a výraz hrdinů zůstal bez většího povšimnutí. V choreografii se objevovala snaha o moderní až současný projev, ta ovšem kontrastovala s použitím špiček u sólistky, která se na ně vznesla snad pouze několikrát, a po zbytek času jí spíše překážely. Ponurá atmosféra byla podtržena minimalistickými skladbami Philipa Glasse, Arvo Pärta a Wima Martense a také sporým svícením, což v kombinaci s pomalým pohybem na scéně vzbuzovalo skutečně pocity úzkosti.
Druhou polovinu baletu pojali tvůrci diametrálně odlišně, blíž modernímu baletu a rozhodně divácky snesitelnější. Zasadili ji do konkrétního prostředí a času: na plážovou promenádu na přelomu 19. a 20. století. Scénu nechali zcela prázdnou, motiv promenády navozovala točna a dobu naznačovaly vkusné kostýmy. Sbor, představující smetánku procházející se po pobřeží, vytvářel sošné pózy – stal se tak jakousi živou kulisou k hlavnímu dramatu. Tím se stalo setkání Gustava von Aschenbacha s mladým chlapcem Tadziem, k němuž pocítil dosud neznámé pocity. Tadzio (Vasyl Sevastyanov), oblečený do bílého dobového chlapeckého úboru, hravý a bezstarostný, se zdál provokativní a nevinný zároveň. Gustav se snažil držet od něj co nejdál, bránil se svým pocitům, bál se jich, neznámý cit ho ale nakonec přemohl a oba se pustili do překvapivě dojemného duetu. V jejich tanci se ovšem neobjevila žádná explicitní gesta či narážky, duet se nesl v duchu nesmělého sbližování a hry. I další taneční výstupy v této části byly velmi plynulé, stylové a dobře vystavěné. Taneční slovník choreografie se nesl v duchu neoklasiky, postavy jasněji pohybově a výrazově charakterizoval. Krátký okamžik štěstí v životě Gustava – a také diváka – se potom rychle rozplynul s brzkým koncem příběhu, kdy Tadzio zmizel ze scény a Gustav zemřel. Vzápětí jako by vstal z mrtvých a impozantní Mahlerovu hudbu vystřídal popový hit: hlavní hrdina s celým sborem rozjel závěrečnou show spojenou s děkovačkou. Tento závěr, který měl snad probudit méně citlivé publikum ze spánku a vyburcovat je k potlesku, bohužel zničil okamžik tichého rozjímaní nad právě zhlédnutou tragédií.
Inscenace Smrt v Benátkách je značně nevyváženým dílem. První polovina mohla být snad jakousi psychologickou metaforou, vhledem do duše hlavního hrdiny, její účinek ovšem oslabovala technická stránka choreografie a manipulace s rekvizitami. Navíc byla, či se alespoň zdála být, neúměrně dlouhá. K samotnému příběhu došlo až v druhé části inscenace, která sama o sobě dostatečně navodila atmosféru, popsala prostředí a poskytla výklad děje i s určitými psychologickými nuancemi. V této tradičnější formě Šoth také dokázal lépe pracovat s pohybem a tanečníkům to evidentně lépe vyhovovalo. V programu ohlašované přenesení do dnešní doby, kdy „současná mladá generace hledá smysl života, pravdu a především vztah k sobě samé“, jsem ale v tomto baletu nespatřila ani na okamžik.
Psáno z reprízy 14. září 2014, Stavovské divadlo Praha.
Smrt v BenátkáchLibreto: Zuzana Mistríková a Ondrej Šoth
Hudba: Arvo Pärt, Ludovico Einaudi, Gustav Mahler, Philip Glass, Masato Hatanaka, Wim Martens, Mantovani, Stelladrone
Choreografie a režie: Ondrej Šoth
Scéna a kostýmy: Andrii Sukhanov
Dramaturgie: Zuzana Mistríková
Premiéra: 21. 2. 2014, Státní divadlo Košice
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu