Hlavně konkrétně
Novou inscenaci Too Close To The Sun souboru Teatr Novogo Fronta v programu uvádí následující anotace: „Too Close To The Sun je příběhem o ženě a hudbě. Je nadání dar, anebo prokletí? Dokážou okamžiky umělecké tvorby vyvážit nekonečné chvíle trýznících pochyb? Planoucí pochodeň v srdci často spálí svého nositele i jeho blízké. Osamělá zpověď o životě mezi vzletem a pádem. Hudebně-taneční inscenace inspirovaná životy geniálních umělců přináší niterný pohled do emocionální krajiny duše, odhaluje skrytá zákoutí i křehkou rovnováhu existence.“ Úvodní slova zní vzletně a lyricky, nicméně u nich tyto dojmy končí.
Z pohledu diváka
Ze tmy zazněl skřek a škodolibý smích. Kuželové světlo odhalilo siluetu ženské postavy stojící na bílém kvádru uprostřed jeviště. Ze stropu visel mikrofon spuštěný přímo k jejím rtům a žena začala zpívat píseň. Světla postupně odhalila její krátké rudé šaty, černé vlasy a prostorem zněl s různým úspěchem podmanivě se zabarvující hlas; před sebou jsme měli obraz živoucí femme fatale. Za jejími zády byla bílá roztahovací roleta a na pravé straně jeviště seděl pianista, který zpěvačku doprovázel. Světlo taktéž dopadalo na ležící postavu ženy ve zkroucené poloze a poněkud podivném kostýmu: černý krajkový dres, černé síťované silonky, vysoké boty, kožená bunda; zřejmě měla představovat černou duši (dle zjevu spíše skřetí bábu) zpěvačky.
Obě interpretky se někdy snažily tančit, jindy zase hrát nebo zpívat. Ležely například na zemi v pietní poloze umírajícího Krista a pokoušely se o jakési tělesné napětí, symbolické ztvárnění utrpení, nebo „černá duše“ opakovaně bloudila nervózně po jevišti z jedné strany na druhou, obávající se o svou vrtkavou nadvládu nad duší hlavní protagonistky. Občasně také nezapomněla předvést tklivé sólo, a abychom měli příběh velkého osudu femme fatale kompletní, dorazil na jeviště pohledný mladík ve stepařských botách a zatančil si s hlavní hrdinkou swing. Dáma se po několika minutách tance s únavou usadila a mladík pokračoval ve svém rytmickém a chytlavém tanci i nadále. Zde se poprvé začala projevovat ona „planoucí pochodeň v srdci“ a divák začal pochybovat o tom, že příběh bude „o ženě a hudbě“. Následně se nesourodé jevištní dění uklidnilo a žena se uchýlila před roztahovací roletu. Nastal rádoby „dramatický“ moment, roleta se za zvuků skřípajících koleček roztáhla, žena vstoupila do neznámého, cizího světa a roleta se za ní opět zatáhla. Tento „dramatický“ moment „mezi vzletem a pádem“ byl posléze zcela zpochybněn, když žena prostě a jednoduše prošla zataženou roletou s potutelným úsměvem a rudou kabelkou zpět.
Inscenace pokračovala několika muzikálovými písněmi. Děj vyplňovaly různé, nic neříkající akce a intermezza ženy se svou „černou duší“ nebo pitvořícím se hudebníkem. Během celého představení žena pila červené víno (ze sklenky na bílé) a teprve nyní (samou náhodou v závěru kusu) se opilost začala projevovat. Žena vyndala z rudé kabelky bílý prášek připomínající koks. Na jeviště vtrhl znovu onen mladík v roli zhrzeného milence a začal se ženou soupeřit ve snaze uchránit ji před drogami. Ona se v mírně podnapilém stavu sice bránila, ale neměla proti jeho mužské síle sebemenší šanci. Surově ji shodil na zem, rozkopal kabelku, bílý prášek se rozptýlil a mladík odešel. Tento souboj byl jediným momentem skutečného napětí, jak dějového, tak tělesného, jenž se v inscenaci objevil.
Vnitřně zraněná žena se opět odebrala za roletu; tentokrát se již roztáhla. Že by předtím nefungovalo ovládání? Vzápětí jeviště osvětlila diskotéková světla – mladík a „černá duše“ přecházeli opět sem a tam a libovolně zacházeli za roletu. Diskotéka končí a protagonistka znovu prochází roztaženou roletou s vážným výrazem ve tváři, oblečená do dlouhých černých šatů. Hrdinka poté začala škrtit svou „černou duši“, jako by nad ní zvítězila. Ale bylo tomu skutečně tak? Jeviště se posléze ponořilo do tmy a žena zazpívala závěrečnou píseň s názvem Too Close To The Sun, jejíž název se stal i titulem tohoto kusu. Následoval potlesk.
Této inscenaci bychom mohli odpustit ledacos, i tu sklenku na bílé víno nebo „nefungující“ zatahovací mechanismus rolety. Nicméně zcela neodpustitelný byl přílišně doslovný a konkrétní způsob, který tvůrci k vypovězení příběhu velkého nadání a nešťastného osudu zvolili; i realismus by byl na toto dílo příliš krátký. Pokud měla být hlavní hrdinka výzvou ve všech významech, oblékneme ji do rudých šatů. Pokud máme obléknout její temnou duši, bude oděna v černém. Pokud v srdci hrdinky zvítězí temná síla, objeví se v dlouhých černých šatech. Pokud má být hrdinka opilá a žít zhýralým životem, zapálí si cigaretu, pije červené víno a šňupe bílý prášek. Tančíme step, oblékáme si bílý kožich, teatrálně rozkopáváme rudou kabelku a tak dále a tak dále. Jestli něco bylo v nepořádku, byla to absolutní nadvláda konkrétních obrazů, které nenechávaly ani minimum prostoru pro naši představivost. Ta byla týrána a mučena, ke konci (možná i dříve) již nevydržela drsné zkoušky a odebrala se na věčnost.
Psáno z premiéry 28. dubna 2014, Studio Alta.
Too Close To The SunRežie: Irina Andreeva
Režijní a pohybová spolupráce: Radim Vizváry
Choreografická spolupráce: Jan Bursa
Hudba: David Hlavac a Petr Wajsar
Světelný design: Ondřej Kyncl a David Prokopič
Kostýmy: Janna Lundius
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace