Hang Out, 7CIHEL – Cirkusové podoby ženy

Hang Out (Eliška Brtnická). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Hana Strejčková

Cirkus urbex

Obyvatelnost veřejného prostoru je dlouhodobě nazíranou otázkou mnoha odborností, od urbanistů architektů po audiovizuální umělce využívající scénické formy, které realitu štěpí do abstrakce a poetického vnímání světa, jako např. vzdušná akrobacie. Eliška Brtnická ve svém kontinuálním projektu osciluje mezi observací a examinací městské architektury a potěchou ze hry narušováním předpisů vstupovat do neobvyklých nebo až zakázaných zón. Svůj výzkum měla možnost obohatit i o zahraniční zkušenosti v rámci historicky prvního ročníku mezinárodního festivalu na podporu umělecké mobility Roundabout Europe.

Při pražském uvedení vstoupili diváci se sluchátky na uších do naznačeného prostoru u KD Mlejn. Performerka se držela při zemi na soutoku vyasfaltovaných chodníků a z poklopu kanálu jako by vytékaly varovné či ohraničující pásky, ty se však odvíjely od jejího pasu a po celou dobu performance právě ony naznačovaly její polohu, vlály jako fáborky pro účastníky audiowalk. Když se napřímila, signalizační pásky ukotvené o nedaleké tyče, sloupky aj. krájely prostor na sektory jako dílky koláče. Diváci mohli podlézt, počkat si na snížení bariéry, či se jinak snažit překonat naznačenou překážku, která by ale ze své podstaty měla znamenat „nevstupovat“.

Publikum přistoupilo na hru a vstoupilo do světa pokušení. Teprve pak přišla holčička a symbolicky pásky přestřihla. Eliška Brtnická mohla začít stoupat. Procházku s příběhy vyprávěnými přímo do uší o překonávání pocitu nebezpečí vedla tichá průvodkyně Stéphanie N´Duhirahe, na zastavení a místo akce upozorňovala pohledem nebo postojem. Akrobatka ke svým kreacím využívala nejvyšší záchytné body na budově, hrany, žebříky, střechu. Ohledávala místo celou plochou svého těla, vyvažovala se, rozpínala se do stran, gravitaci pokoušela náklony. Civilní přechody střídaly akrobatické choreografie. Pak zmizela, aby se objevila jinde.

Divák střihově sledoval trajektorii úvah o nebezpečí, chvění, snad i strachu. Obzvlášť když si páskou ovinula oči a šla po kraji střechy až na samotný okraj, kde se zastavila. Lidská přítomnost v místech, kde je člověk, natož umělec, neočekáván, je samo o sobě silným magnetem pro pozornost kolemjdoucích. Podlézání banneru či poté defilé na skleněném přístřešku nad hlavním vchodem do stánku kultury dál asociovalo až rebelii či revoltu, potřebu přitáhnout pozornost s touhou vyslovit své „proč – proto“.

Když uvážím, že v téže době se po republice a jinde ve světě lidé přivazují k nejrůznějším stavbám na protest proti korupci, hospodářské mafii a dalším protizákonným jednáním, dostává dílo Elišky Brtnické další rozměr. Svět chce mít pod kontrolou veškerý pohyb člověčenstva, čímž zároveň nedovoluje hýbat se svobodně, respektovat osobní svobodu, odpovědnost za své rozhodnutí riskovat a zodpovědnost za neničení, ale využívání veřejných míst k osobní potěše a růstu.

Hang Out narušuje městský stereotyp, avšak nikterak invazivně, naopak s charisma Elišky Brtnické jakoby mimochodem upozorňuje na rozsah obezřetnosti. U tohoto typu site-specific performance dochází k součinnosti vícero akrobatických disciplín, dokumentárních postupů v případě nahrávky výpovědí různých respondentů, a především k propojení citu a záměru pro pohyb ve veřejném prostoru, aby se poukázalo jak na místa ztracená, nevyužitá a osamělá, tak na potřebu nechat „urbex“, aby vedl další kroky, které touží po risku, jako po stržení okovů opatrnosti i za cenu chvilkového porušení zákonů.

Tíha ženského těla 

Čerstvá absolventka katedry nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU, členka cirkusového souboru Cink Cink Cirk Zuzana Drábová se ve svém sólovém představení 7CIHEL zamýšlela nad tělesností a sebepřijetím. Podobně jako v předchozí bakalářské práci Uajíí, uvedené v roce 2017, využila svou dovednost visu za vlasy, ačkoli zde visela za smyčku na helmě z popruhů a posléze za pas. Předvedla dobře zapracovanou akrobacii na šále a pro vstup do tématu si vypomohla klaunskými principy, v nichž si byla jistá a uvolněná. Nechyběl tanec a velký důraz byl kladen na manipulaci se závažím, kýbly a dalšími objekty včetně loutky, figury připomínající ji samotnou.  

Vizuálně atraktivní začátek byl příslibem až magického zážitku. Při velmi tlumeném osvětlení, které se rytmicky střídalo s tmou, se podél hrací plochy pomalu pohybovala postava a nesla závaží či cihlu. Nic víc, nic méně, a přesto jedny z nejpůsobivějších minut představení.

Právě v čistotě a jednoduchosti tkvělo kouzlo mladé performerky. Co ji však rušilo, byly civilní úpravy prostoru, během kterých jako by se odstřihávala od původní linie. Hudební dramaturgie se monotematicky, kromě poslední skladby, držela jižanských rytmů, které sice sváděly k napodobování typických tanečních prvků, ale odkaz ke španělskému temperamentu vytěžila nejlépe při tanci v nadměrně velkých šatech, kdy vynikla její zkušenost s načasováním akcí dle očekávatelných reakcí publika.

Zuzana Drábová vyprávěla příběh beze slov, ve kterém se zbavovala závaží, učila trpělivosti, sváděla souboje sama se sebou a všemi trolly, až došla do bodu svobodného rozhodnutí vystoupit ze světa, ve kterém se necítila komfortně. Ať už jako loutka vystoupila ze sevření klece, nebo jako artistka zakončila vzdušnou choreografii na šále zmizením nad hlavami diváků.    

Psáno z premiéry 10. září 2020, KD Mlejn, Praha.

Hang Out / Podoby visuté hrazdy
Koncept, performance, scénografie: Eliška Brtnická
Scénář: Eliška Brtnická, Viktorie Knotková
Voice-Over: Tereza Hofová
Dramaturgická spolupráce: Viktorie Knotková
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Sound design: Roman Džačár, Stanislav Abrahám
Foto: Vojtěch Brtnický
Produkce: Eva Roškaňuková, Iva-Hedvika Zýková

Premiéra: 10. 9. 2020

7CIHEL
Koncept a hraje: Zuzana Drábová
Kostýmy: Simona Drábová
Light design, konzultace a foto: Vojtěch Brtnický
Konzultace: Věra Ondrašíková, Stéphanie N’Duhirahe

Premiéra: 10. 9. 2020