Graces – Příjemné, ale trochu otřepané

Graces. Foto: Giovanni Chiarot.

Autor Josef Bartoš

Téma krásy lidského těla se zdá být leitmotivem tvorby choreografky. Vzpomenout můžeme například na její dílo A corpo libero, které se objevilo na programu Aerowaves a také bylo uvedeno na různých festivalech, včetně Benátského bienále. V Graces transformuje ženskou energii na mužskou, na jevišti se totiž vedle samotné Gribaudi objeví tři tanečníci, Matteo Marchesi, Siro Guglielmi a Andrea Rampazzo. Všichni jsou zpočátku oděni v černém spodním prádle, zrakům diváků tak neunikne jediný centimetr obnažených tvarů. Tmavá barva působí jako rám obrazu, ohraničuje a zdůrazňuje tělesné linie, navíc vystavené na piedestalu bílého baletizolu. Je to, jako kdybyste se dívali do výlohy obchodu, všechno máte pěkně na očích, jen ty cenovky schází. Záměr autorky zaostřit na lidské tělo v daném okamžiku se tak zdařil zcela na výbornou.

Sdělovací prostředky jsou po taneční stránce spíše sporé, většinou se choreografka spokojí s jednoduchými kroky, poskoky nebo statickými, sošnými pozicemi, výjimečně se objeví i náročnější prvky – zcela nečekané je například fouetté Sira Guglielmiho. Tato úspornost a určitá míra ledabylosti, s níž tanečníci provádí veškerý pohybový materiál, však má svůj význam. Umocňuje dokonalou nedokonalost a mimochodem se tak autorka otírá o nedosažitelnost idealizovaných fyzických dispozic a upozorňuje tak na nesmyslnost tělesných konvencí. A i když performeři zrovna neoslňují svými technickými výkony, jejich jevištní prezence hýří nakažlivou energií. Ze čtveřice vyniká zejména Gribaudi. Její uvolněnost, živelnost, přirozený úsměv a oddaná upřímnost je patrná nejen na výrazu, ale propisuje se i do tělesného projevu. Ironie se stává hlavní přísadou inscenace a s ní autorka přistupuje i k tématu, tedy k podobám lidské krásy. V interakci s diváky spolu s kolegy vše komentují slovy: just beautiful. Beautiful je všechno, na co si jen vzpomenete, i to, co byste rozhodně za beautiful nepovažovali. Upozorňují tak na subjektivitu tohoto pojmu, na jeho nejednoznačnost a relativitu, a to zejména kvůli jeho kulturní podmíněnosti; každá kultura či subkultura má totiž svůj vlastní vzor dokonalosti. A protože je tu stavěno na odiv lidské tělo, tak se zde poněkud prvoplánově objevují ironizující odkazy na klasickou taneční techniku a na tělesný ideál v baletních inscenacích. Říká se ale, že pokud si chcete z něčeho dělat srandu, měli byste to nejdříve dokonale ovládat. To se však o přítomných (až na Sira Guglielmiho) říci nedá. Je to škoda, protože pak pozorujete cosi, co jen vzdáleně připomíná kroky z baletu, ale přitom jaksi zamlžené a upozaděné, bez hlubšího pochopení a významu. Je to taková sázka na jistotu, protože většinové publikum si nedostatků nevšimne, možná jen ti nejdůvtipnější. Od profesionální choreografky bych však očekával více.

Hranice mezi vtipem a trapnými chvilkami je opravdu tenká, nicméně Gribaudi se v mých očích daří ve většině případů balancovat na té humorné straně. Třeba závěrečná scéna byla sice efektní, zato zdůrazňovala onu povrchní a lesklou krásu dnešních dní. Tanečníci po scéně vylili litry vody a pak se po nich klouzali v krasobruslařských pozicích. Právě ono posunutí do té ironické a umocněné roviny bylo šikovným krokem. S humorem tak kritizuje novodobou estetiku lidského těla, nastavuje jí zrcadlo a lomený obraz rozkládá na atomovou strukturu, aby pak jeho nesmyslné prvky mohla ironizovat. Na druhou stranu nemohu říci, že by choreografka do tohoto diskurzu přinesla nějaké nové, osvěžující či snad převratné téma. Je to, jak jsem již napsal výše, taková sázka na jistotu. Příjemná, ale trochu otřepaná.

Psáno z pražské premiéry dne 2. června 2021, Divadlo Ponec.

Graces

Choreografie: Silvia Gribaudi
Dramaturgie: Silvia Gribaudi, Matteo Maffesanti
Performeři: Silvia Gribaudi, Matteo Marchesi, Siro Guglielmi, Andrea Rampazzo
Světelný design: Antonio Rinaldi
Kostýmy: Elena Rossi
Premiéra: 20. 12. 2018, Nuovo Teatro Comunale Gorizia, Itálie