Festival KoresponDance Europe
programu festivalu současného evropské tance KorresponDance Europe se stala i práce dvou významných choreografů. Jako první se představila choreografie Beátrice Massin se šelmovským názvem Atlas fantazie, vyvolávajícím dojem snového pohrávání si s představami. O toto téma skutečně šlo, i když podle programu měl být Atlas fantazie založen na barokním tanci, ze kterého choreografka čerpala inspiraci v řadě svých projektů. Z barokního tance, nebo lépe z vizuálního vnímání barokního umění, se v Atlasu fantazie jasně projevila pouze strnulost či nepřirozenost pohybových kreací. Tato strnulost se však nestala tématem, ale pouhým prostředkem hledání. Kateřina Rampáčková a Constantin Georgescu mají na scéně k dispozici velké bílé míče, s jejíž pomocí vytváří taneční kreace, což automaticky omezuje jejich pohybové možnosti. Prvním a nepřekročitelným zákonem tohoto zvláštního světa je nařízení, že míčů se musí neustále dotýkat, přijmout je za součást své fyzické reality. Samozřejmě, že míče znesnadňují, někdy i znemožňují, pohyb tanečníků i jejich vzájemný kontakt. Vyvolávají tak dojem nepřirozenosti, který podporuje téma celé choreografie. Atlas fantazie se ptá na neustále se opakující, ale přitom stále přitažlivé otázky: kam až je možné zajít, jaké pravdy můžeme hledat za zdánlivými překážkami, jakým způsobem tyto překážky ovlivní naše chování a jednání. V myšlenkové rovině vyvolává i obecné otázky nad smyslem lidského bytí, nad průběhem životní cesty každého člověka. Člověk si problémy, jež mu do života vstupují, nikdy nemůže překročit ani je odvrhnout, nese je neustále s sebou jako nepříjemnou zátěž, jako velkou nafouklou míčovou bublinu. V Atlasu fantazie však nejsou tyto překážky pojímány tragicky či pesimisticky. Tanečníci se na scéně pohybují s úsměvem, často na sebe hází úšklebky, a svoji situaci tím odlehčují. Atlas fantazie se tak vyznačuje prchavou, ale přesto stále trvající hravostí. V závěru je tato hravost reálně přiznána; z míčů se stávají hračky, tanečníci s nimi driblují a nechávají je vyletět vysoko nahoru. I tímto bezstarostným způsobem lze přistoupit k životu.Choreografie Helge Letonja si vybírá naprosto odlišnou cestu. Stejně jako Atlas fantazie se zabývá psychickými i fyzickými mezemi lidského bytí, ale nezkoumá je na základě vnějších omezení. Naopak hledá omezení, které se vynořují z lidského nitra a navenek se projevují až v kontaktu s druhým člověkem. Narazil jsem na tebe je dramatem komunikace, ve kterém se objevují akce, v nichž je patrné agresivní chování vůči scénickému partnerovi, ale také snaha navázat s druhým kontakt. V prostoru koncipovaném jako veřejné pánské záchodky se náhodně seznamují dva muži a rozehrávají svoji partii pomalého sbližování. Jejich vzájemné poznávání naráží na řadu problémů, oba jsou odlišnými a velice výraznými individualitami. Zprvu o navázání kontaktu ani nestojí, řeší si svoje osobní bolístky. Choreografie je postavena na zdůraznění tělesnosti, zkoumá fyzické možnosti obou tanečníků a hranice tělesnosti. Konan Dayot a Alain Elsakhawi dávají do každého pohybu maximum energie, jejich tělesná schránka hrozí vybuchnutím. Na scéně se tak vytváří obraz šílícího neštěstí a těla protestujícího proti požadavkům, které na ně klade lidská mysl a společenská tradice. Když jeden z tanečníků odkládá několik kusů spodního prádla, zbavuje se tak své ochranné slupky a současně napadá zakonzervovanou kulturu, zvyk, nutnost. Choreografie obsahuje i prvky, které odlehčují její celkové vyznění. K těmto zábavným až sarkasticky pojatým momentům patří například akce na začátku představení. Ze všech stran se vynořují muži, kteří na jevišti přichází s jediným cílem, se kterým se obvykle na veřejné záchodky chodí. Ale jen dva muži zůstávají mnohem delší dobu než je nutné a proměňují vnímání tohoto prostoru. Z veřejných WC se na určitý, přísně vymezený čas, stává místo setkání.
Oba projekty se zabývaly stejným tématem hranic či omezení, ale přistupovaly k němu naprosto odlišným způsobem. Zatímco Beátrice Massin vycházela z vnějších omezení, dala tanečníkům určitá pravidla, kterým museli svůj pohyb přizpůsobit, Helge Letonja naopak všechna vnější pravidla pouze respektoval. V projektu se soustředil na dynamiku a energii, chtěl po tanečnících, aby odhodili zábrany a šli až na dřeň svých možností. Právě tyto dva rozdílné přístupy k jednomu tématu vyvolávaly nejzajímavější otázky: máme své problémy přijmout jako neoddělitelnou součást naší osoby nebo je drastickým způsobem odhodit a překonat? A je vůbec nějaké správné řešení? Autor: Dana Jará Psáno z představení 28.května 2011, Divadlo Archa
Freska, ženy hledící vlevo, klidné i dechberoucí vyvrcholení KoresponDance Europe Festival Kores
ponDance Europe i celý stejnojmenný mezinárodního projekt započatý již v roce 2009 a pořádaný sdružením SE.S.TA. vyvrcholil představením v choreografii Paco Dèciny Freska, ženy hledící vlevo (Fresque, femmes regardant à gauche). Nová scéna Národního divadla se 31. května 2011 na tuto příležitost oblékla do vskutku slavnostního hávu. Úvodního slova se ujal Pierre Lévy, velvyslanec Francie v České Republice, který se stal čestným prezidentem festivalu, a slavnostní i mile edukativní přivítání si pro diváky připravila Marie Kinsky, ředitelka sdružení SE.S.TA. Poté se už diváci ponořili do představení v podání taneční skupiny Paco Dèciny Post-Retroguardia, které potvrdilo výjimečnost večera.Předem bylo anoncované dílo, které používá nové videotechnologie. Avšak pokud se divák připravil na kus plný technických zázraků, které na něj budou z jeviště dělat dojem, nebylo jeho očekávání splněno. Jaké štěstí! Ne, že by na jevišti nemohl objevit zajímavé videotechnologie, avšak Freska, ženy hledící vlevo byla multimediálním představením v pravém slova smyslu. Projekce byla neodmyslitelnou součástí díla a zároveň do tance tak hladce zapadala, že vám přišla stejně samozřejmá jako zvukový doprovod.
Celé představení projekcí také začínalo. Na pruhu plátna se za doprovodu konstantních jemných elektronických zvuků pomalu pohybovaly stíny žen. Výjev působil neurčitým, uklidňujícím dojmem. Naladil diváka na celé představení do proudu meditativní nálady, do které vstoupíte a proberete se z ní až při závěrečném potlesku.
Postupně se vyjasňovaly postavy tanečnic na jevišti a pokračovaly v nastolené kvalitě. Prováděly pomalé pohyby, přesouvaly se ze sedu na boku, který se stal průvodní pózou celého představení, do lehu a do stoje, často jste v plynulosti pohybu ani nepostřehli jak. Paco Dècina navodil atmosféru, ve které, když vás vtáhla, jste neměli snahu pojmenovávat a změny jste si většinou uvědomili až se zpožděním, až když už dávno nastaly. Avšak autor s nimi pracoval velmi citlivě, například když se konstantní zvuk či ticho stávaly neúnosnými, aniž byste postřehli přesně kdy, doprovod se změnil na rytmicky výraznější nebo na jemnou vokální hudbu ženského hlasu (autorem hudby byl Fred Malle ve spolupráci s Doti a Lunksproject).
Tanec tří žen a čtyř mužů působil celkově klidným dojmem, v jedné plynoucí energii, občas vzbuzoval dojem taichi, nesl v sobě však velkou dynamickou rozmanitost. Z proudu jemných pohybů se jakoby nic vyloupl stoj na rukou či na hlavě, vysoký grand battement, točení, skok či přemet a početnost těchto prvků stoupala. Z rychlých pohybů dýchal stejně soustředěný klid jako z tance velmi pomalého, ke kterému se tanečníci z dynamičtějších prvků neustále plynule navraceli. Choreografie nikdy nepostupovala unisono, tanečníci se přesunovali jako zrnka písku, do kterých foukne vítr a občas se přeskupí přes sebe v citlivé partnerské spolupráci.
Přitom byla energie pohybu doplňována tak, aby tvořila celistvou kompozici. Pohyby na sebe reagovaly, jako když namočíte prst do vody a ona se rozvlní. Při tom se občas pohyb slil do malých zastavení a na jevišti vznikala pomíjivá sousoší. Na kvalitu vody upomínaly i zvuky a projekce, která tanečníky na chvíli zasadila do prostředí velkých kapek či malých jezer, tekutiny pod mikroskopem či odrazů na hladině – podle toho, co ve vás nejasné obrazce evokovaly. Také další a zřejmě nejpůsobivější použití videotechnologie v sobě neslo kvalitu tekutiny. Tanečníci svým pohybem na plátně vytvářeli „akvarelový obraz“, pomalu se rozpíjející černé obtisky těl. Obraz tak poutavý, že jste přestávali sledovat i konkrétní průběh tance a výjev na scéně splynul v jednu fascinaci právě vznikajícím dílem.
Paco Dècina se nechal inspirovat antickou freskou do neznáma hledících žen. Choreografie evokovala antiku ve smyslu snahy o harmonii a kulturnost, nebarbarství. Pohyb v sobě nenesl živočišnost, která je pro současný tanec často tak příznačná, a nesršel divokou energií. V partnerské práci jakkoliv propletenější nevznikal organismus složený z těl tanečníků, ale jen jemné přelití do dalšího tance nebo malé zastavení ve skupinovém výjevu. Především tanec žen v sobě nesl jakousi vznešenost, což nevylučovalo rozmanitost pohybu včetně četného použití horizontálních poloh na zemi. Na rozdíl od sekvencí v kontaktu nebyly sólové party tanečnic nějak rafinované, od variací moderního tance se pohyb lišil specifickou vnitřní kvalitou, kterou obsahoval a která ho dokreslovala. Tanec žen oblečených do krátkých šatek, nebo volných kalhot pastelových barev byl znatelně jemnější než pohyb mužů, prokomponovaný ladnými pózami a gesty rukou. Tanečnice elegantně sedící na rameni muže mizejícího na horizontu jeviště působila jako mytická bohyně. V závěru představení rukama vlnící žena v postoji s naklopenou pánví a lehce pokrčenými koleny zase evokovala ladné tradiční asijské tanečnice.
Náznak zvířeckosti jste snad mohli objevit u mužů, když se ve spodkách, svléknuti z trik a volných kalhot, v kterých tančili v ostatních částech choreografie, na čtyřech uskupili do kruhu, aby zatančili část vykazující značně mužskou sílu, tanec bojovníků, plný upsidedown poloh, přemetů, skoků a otoček. Avšak i u mužů převažoval dojem velmi citlivého pohybu, v kontaktu s partnery plného naslouchání a péče.
V choreografii se střídaly dechberoucí kousky ve špičkovém provedení s prostým pohybem, jehož výpověď nebyla o nic slabší, spíše právě naopak. Je až udivující, jak čistě zapadala prostá chůze, často používaná k odchodům a příchodům na jeviště, do celkového plynutí pohybu. Vše přitom splývalo do proudu vlnivé energie a výjevů, jejichž interpretace je nejasná a zároveň vyzývavá, stejně tak jako výklad snu. Tenhle sen patřil k těm, ze kterého když se člověk probudí, obvykle prohlásí, že se krásně vyspal. Autor: Jana Bitterová
Psáno z představení 31.května. 2011, Nová scéna Národního divadla. Foto: Vojtěch Brtnický
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace