Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková. Foto: Michal Ureš.
Celá akce začala společným pochodem publika od vchodu do areálu k jeho největší hale. Tato cesta mezi neudržovanými budovami s viditelnými stopami po povodních byla zakončena průchodem tmavou chodbou do hlavní hrací haly. Už tento přechod byl součástí zážitku, který diváci mohli mít ze site-specific prostoru, a naznačil, že se představení bude přesouvat do různých částí továrny. Následovalo dunění a bubnování, které postupně sílilo, až se na vzdáleném konci haly objevily dvě performerky a klidným tempem došly k nám. Z jejich textů a rozdávání igelitových přezůvek vyplynulo, že jsme něco jako hosté na setkání s jejich kmenem.
Diváky pak vzaly do „salonku“, další polorozpadlé místnosti, kde s hudbou puštěnou z mobilu rozehrály ironii, plnou obžerství a laškování s parohatou kostrou. Ironie vůbec byla jednou ze zásadních složek inscenace, která namísto vytěžení chmurné atmosféry polorozpadlých papíren spíš překvapovala neotřelým bizarním humorem a estetikou kýče.
To platí i o dalších scénách, kdy se Křivánková s Kozubkovou oblečené jako „postapokalyptické šlapky“ dorozumívaly hlubokými skřeky, jako by mluvily pravěkou řečí, nebo když v nádrži na vodu jako dvě „báby“ řešily „Francouze“, který skupuje všechnu vodu. Přes jasnou klaunskou parodii na chování venkovanů v tom divák mohl najít i skutečnou kritiku nadnárodních společností, reflexi toho, že nemusíme být paranoidní, abychom tušili, že je před námi mnoho věcí tajeno a že velkým korporacím sotva jde o to, aby vůči nám jednaly fér.
Mimořádně zajímavá byla dále zrcadlová instalace v místnosti, kde se protagonistky schovaly a byly slyšet pouze jejich hlasy. Různě rozmístěná, nasvícená zrcadla nás částečně oslepovala a po odchodu performerek zanechala té odvěké myšlence divadla, že nám dívky ukazují pouze nás samé a naše vlastní možnosti a stavy. To ostatně reflektovaly i při přesunu na poslední tovární „štaci“, kdy se ukázalo, že jejich kmen je možná kanibalský, a přitom se ptaly, zda je horší to, nebo „collateral damage“ jako náš civilizovaný výraz pro vraždění žen a dětí ve válce. Nasazením vousů vytvořily znak muslimů a zdůraznily strachy a prohřešky naší civilizace. Performance pak skončila hudbou a pozváním k jídlu, plynule a bez potlesku.
Jak tento počin vnímat? Série scén nebyla nějak narativně propojená, poukazovaly naopak každá na určitý problém. Často nešlo o kritiku koncentrovanou na obviňování té či oné strany („báby“ versus korporace, kanibalové versus civilizace), ale na naše zamyšlení, jak vlastně jednáme a jak cítíme, že je jednat lepší. V Expression Hurts však šlo o ironický a bizarní svět, kde nebylo jisté, zda vidíme spíš dvě holky, které k nám promlouvají, anebo sérii fiktivních postav prožívajících své problémy. Samozřejmě šlo o obojí, stejně jako význam „živé fosilie“ přináleží nejen některým použitým rekvizitám, ale celému prostoru papíren, kterému se možná podaří ožít kulturně.
Jedna z podstatných otázek, ke které představení vybízí, ale je, zda už nejsou živoucí fosilie ti, kteří podporují určitý morální přístup ke světu. Autorky, které neříkají, co máme dělat, ale aktivizují naši vnímavost a snad i zodpovědnost, tento přístup rozhodně mají.
Psáno z první premiéry inscenace 31. července 2015 (druhá premiéra 1. srpna 2015) v prostoru Divus Perla – areálu bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou.
Expression Hurts
Koncepce: Jana Kozubková, Jindřiška Křivánková a Lucie Ferenzová
Zvukové řešení prostoru: Petr Krušelnický
Výtvarné pojetí prostoru: Jana Hauskrechtová
Produkce: Magda Juránková
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace