Evropská taneční laboratoř II.

Úvodní choreografie My Body is a Mobile Phone z dílny ruských Monkey Production nastolila stále aktuálnější téma moci technologií a naší závislosti na nich. Zástupným prvkem, strůjcem odcizení, a předmětem lásky nových rozměrů se stal notebook. Jakoby on byl příčinou úspornosti a mechaničnosti pohybujících se tanečnic Olgy Dukhovnay (choreografie) a Olgy Tsvetkovy, které hypnotizovaly publikum minimalistickými neustále se opakujícími pohybovými sekvencemi, v nichž hlavní slovo měla práce paží. V dynamickém duetu prostřídaly unisono momenty s kánonem, zrychlení pohybů lokomocí v prostoru. Dojem, že se člověk vlivem technologických vymožeností sám stává tak trochu robotem, zesilovala ohlušující a stereotypní hudba i projekce mapující předměty každodenní potřeby. Pointa díla spočívala v propojenosti duší člověka a stroje, vertikální pohyb notebookem znázorňoval dýchání lidského organismu, které ustalo s zuřivým a lehce zlomyslným pádem stroje na zem.

Představení irské Legitimate Bodies Dance Company Hanging in There započalo uvítacím ceremoniálem Nicka Brysona a Damiana Punche, kteří zastali roli uvaděček a obzvláště vtipně komentovali příchody opozdilých diváků. Už tehdy se začalo tušit něco neobvyklého. Tím něčím je převedení politické hantýrky a strategického vyjednávání na taneční akci založenou na principech kontaktní improvizace. Za doprovodu vlastního slovního komentáře předvedli interpreti vývoj vztahu soků od „šplhání“ za vysněným cílem, přes rozličné druhy souboje i kooperace, opory a vzájemného respektu. Bilancování i snaha vytlačit soupeře z ringu doplněné velmi přesvědčivým hereckým výkonem a vtipností textu vyvolalo právem nadšené ohlasy publika.

Závěr večera patřil závažnějšímu tématu – náboženské nesnášenlivosti předvedené choreografem Muhanadem Rasheedem v díle Crying of My Mother v podání souboru Iraqis Bodies. Ve sledu epizod jasně oddělených setměním jeviště proběhne, jak napovídá text v programu, hledání kořenů náboženského násilí. Ačkoli je tento průběh ve zkratce pro diváka nepříliš srozumitelný a některé akce (příchod třetího interpreta) se odvíjejí bez zjevné logické návaznosti, zanechává toto „zjevení“ velmi silný účinek. Mozaika situací získává dojem kompaktnosti díky intimnímu osvětlení, sugestivní filmové hudbě (Heat, The Man Who Cried, Heaven), a především díky charismatickým interpretům (Anmar Taha, Amar Chole a Muhanad Rasheed), pro jejichž pohyb je charakteristická pomalost, z níž čiší koncentrovanost a ponoření se do vlastního nitra. Právem je pak tato choreografie vrcholem celého velmi kvalitního večera druhé Evropské taneční laboratoře.