Evropská taneční laboratoř 1
Autorkou první uvedené choreografie MINIATURA je Španělka Roser López Espinosa. Přestože hlavním tématem choreografie je manipulace, viděli jsme představení hravé, humorné a odlehčené. MINIATURA pracuje se spoustou zajímavých nápadů, které však bohužel nejsou propojeny v ucelenější tvar. Choreografie tak působí spíše jako několik krátkých sekvencí a chybí jí výraznější závěr. Nejinspirativnější je v ní využití projekce, ať už to je promítání záznamu taneční variace na tělo tanečnic, stínohra nebo využití projekce jako partnera v tanci. Nejvýrazněji je projekce využita právě v duetu tanečnic, který je vytvářen až spojením obrazu na plátně. Vznikají tak humorné situace jako balancování malé postavy na hraně velkého chodidla či chytání malé tanečnice do velké dlaně. Téma manipulace se poprvé v náznaku objeví v živých obrazech, především přes kostým – mikinu a její kapuci. Více je obsaženo až v částech bez projekce, které však přinášejí nejméně nového. Jde spíše o hledání různých možností fyzické manipulace druhého než o hlubší ztvárnění tématu. Nejzajímavějším okamžikem této části je hra pohybu očí – mrkání, zavírání a otevíraní jako reakce na zvuk hracího stojku. Dosud pasivní a manipulovaná tanečnice-loutka tak postupně ožívá, aby nakonec převzala iniciativu a vedla závěrečnou společnou variaci. Ta však kromě odkazu na začátek – vidíme stejnou variaci jako byla zpočátku promítána na těla tanečnic – nepřináší nic nového. Výsledný dojem tak zůstává lehce rozpačitý, choreografii se zajímavými nápady chybí hlubší smysl, propojenost a kompaktnost.
Druhým duetem večera bylo Tao Te maďarského choreografa Ference Fehéra. Mužský duet vytvořil výrazný kontrast k atmosféře, která byla na jevišti chvíli předtím. Jeviště zaplnila mužská, živelná, bojovná, místy až živočišná energie. Choreografie Tao Te je silná, výrazná a energická, nechybí jí však ani okamžiky zklidnění a uvolnění, které přicházejí vždy, když by už situace byla neúnosně vypjatá. Její podstatou je vztah dvou mužů a jejich bytí v prostoru, které se neustále proměňuje. Výraznou roli v ní hrají gesta nebo naznačené obyčejné situace (čekání, diskotékový tanec, příprava na konkurz, vybírání vší), které interpreti rozvíjejí do nespoutaného a překvapivého pohybu. Oba tanečníci jsou výborně technicky vybavení a zároveň jsou plně přítomni v prostoru, velmi citlivě reagují jeden na druhého a na přítomný okamžik a divák má díky tomu pocit, že vše vzniká tady a teď přímo před ním. To je posíleno i okamžiky civilnosti, které vědomě shazují vypjaté situace. Interpreti přirozeně vystupují z divadelnosti do civilnosti, úžasné jsou momenty, kdy jeden z nich divoce tančí a druhý ho nezaujatě či dokonce s výrazem nesouhlasu sleduje. Právě v okamžicích zdánlivého klidu a nehybnosti se toho odehrává nejvíce, protože právě z klidu přichází dynamická akce a ta se opět proměňuje v klid. Pokojný piknik s vánočkou v úvodu choreografie se tak jedním úsměvem změní ve smršť dynamického a dravého pohybu. Dualitu klidu a pohybu podporuje i hudba – zvuky přírody střídá rytmická dunivá hudba. V choreografii nepůsobí nic samoúčelné – jedení vánočky na jevišti i vysvléknutí interpretů do půli těla má svůj smysl. Výsledkem je působivá choreografie, která v divákovi zanechá stopy i dlouho po jejím zhlédnutí.
Večer uzavřel další ženský duet. Italská choreografka a performerka Ambra Senatore přivezla do Prahy své Passo – duo, choreografii na pomezí tance a pohybového divadla. Jejím tématem je hraní – předstírání v běžném životě. Její podstatou je pak předvádění se a zcizování této naší sebeprezentace. Představení s nadsázkou ukazuje, jak často něco hrajeme na či pro druhé, jak často se snažíme být někým jiným. Ambra Senatore přitom tyto okamžiky vědomě shazuje – tanečnice se odejde napít, udělá chybu, upraví rozevřenou šálu, vystoupí ze započaté vazby a jde uklidit oděv, odejde ze scény či „neúmyslně“ odhodí paruku. Dochází to až k určité mystifikaci diváka, když v jevišti zazvoní telefon a neukázněná divačka se prodírá ven z hlediště, aby vyřídila hovor, a vzápětí se ukáže, že je to součást představení (zde výborně funguje perfektní načasování s hudbou). Nic prostě není tak, jak se na první pohled zdá, a od diváka to po celou dobu vyžaduje pozornost a provokuje ho to k hledání toho, co je pravda a co hra. Choreografie si hraje i našimi očekáváními – očekáváme duet, ale na jevišti je dlouho přítomna jen jedna tanečnice, když zpoza šály vykoukne paže, je následně odhaleno, že je to jen část figuríny. Dalším okamžikem překvapení je i samotné přidání se druhé tanečnice, která je naprosto identickou kopií té první (stejné šaty, paruka, pohyby) a divák má problém odlišit, která je ta původní – pravá. V závěru představení pak interpretky vybízejí diváky k zapojení se do jejich hry, činí tak nenásilně ale výrazně přes oční kontakt, gesta a kostým. Tanečnice tak zruší bariéru jeviště–hlediště a choreografie tím získává přesah do běžného života.
Evropská taneční laboratoř 1 letos poskytla prostor třem kvalitním choreografiím, z nichž si díky jejich pestrosti v tématech i jejich ztvárnění mohl každý z diváků vybrat to své.
Foto: Ricardo Calas
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace