Po deseti letech přijel do Prahy věhlasný soubor – Sanktpetěrburské státní akademické divadlo baletu Borise Eifmana, které tehdy zaujalo představením Rudá Giselle. Jeho autor Boris Eifman je vypravěčem dramatických příběhů a patří k těm, kdo je umí převést do sugestivní řeči tance. Ve Státní opeře Praha soubor tentokrát představil osudy Augusta Rodina (1840–1917), slavného sochaře, jenž duchovně náležel spíše do 20. století, ačkoli podstatnou část svého díla vytvořil v 19. století. Řada jeho děl vyvolala ve Francii bouři protestů. Velkou nevoli vzbudilo i jeho sousoší Měšťané z Calais, v němž se Rodin odmítl podvolit pyramidální kompozici a stal se odpůrcem veškerého teatrálního a akademického umění. Rodin byl geniální umělec i objevitel talentů. Do svého ateliéru přijal i Camille Claudelovou, pro niž se stal osudovou láskou, jejíž nenaplněnost ji přivedla na pokraj šílenství.
Balet Rodin začíná právě scénou, v níž se Camille ocitá mezi choromyslnými v bílých krátkých šatech. Roztěkané pohyby, nervní a nejisté gestikulování tanečníků dávají vědět o těkavé mysli postav. V dalším obraze sledujeme Rodinův ateliér, kde vznikají mistrova díla a kam také Camille přichází. Začíná pracovat v Rodinově dílně (přišla sem v roce 1884) a stává se zdrojem jeho inspirace, modelkou, důvěrnou přítelkyní a milenkou.
Na scéně je umístěn otáčivý kulatý stůl, na něm se zprvu ocitá baletka jen v tělovém spodním prádle – sochařova modelka. Rodin tanečnici tvaruje, sochá dle svých představ, tvrdě a násilnicky ji zamotává do kozelce a bez skrupulí se jí jako muž chce zmocnit. Stejně umanutě pracuje i s křehkou Camille, která se stává víc než jeho žákyní, ale kvůli níž nebyl ochoten ukončit dvacetiletý vztah s Rose Beuretovou. Ta je další důležitou postavou Eifmanova příběhu, když se objevuje na jevišti jako rozhodná žena sedící za stolem, čekající s jídlem na svého partnera; vypadá přísně, nekompromisně a také se svého druha Rodina nehodlá za žádnou cenu vzdát. Je mu stále v patách, přehlíží jeho nevěry, nejen s Camille, a drží se ho stůj co stůj.
Do Rodinova života vstupuje více žen, jež mu podléhají, jejich přítomnost však Camille těžce snáší. Nemá žádnou naději, Rodin se nakonec vždy vrací k Rose, a přestože je Camille se svým milencem těhotná, dítě neporodí (podle jedné z verzí o své nenarozené dítě přišla při nehodě). Tato tragédie vrhá Camille do hluboké deprese, kdy se ocitá ve světě svých vnitřních běsů, nejistot a chmur, které ji přivádějí do stavu nepříčetnosti – opět tančí mezi ženami v bílých košilkách, ale ještě se jí daří uniknout. Vášnivě sochá svá díla, kolem kterých na scéně krouží kritici v zelených fracích s červenými zápisníky v rukou. Ti také hodnotí i dílo jejího milence. V baletu sledujeme proces tvorby, vášně, dilemata i rozchod těch, kteří nemohou žít spolu ani bez sebe. (Byla to nakonec Camille, kdo intimní vztahy s Rodinem ukončuje, i když se až do roku 1898 pravidelně vídají.). Camille se marně snaží uniknout svým vnitřním nejistotám a depresím – na samém konci opět tančí na scéně choromyslní, chytají se za ruce a v řadě se pomalu vytrácejí jeden po druhém, ruka posledního zůstává natažena, tu Camille také na poslední chvíli chytá a odchází. (Camille nechala umístit na psychiatrické klinice její matka po smrti otce, jenž uměleckou kariéru své dcery podporoval. Matka Camille ani jednou v léčebně Montfavet nenavštívila. Camille Claudelová v roce 1943 po třicetiletém pobytu v sanatoriu umírá.)
Na hraně afektu
Eifman zachycuje své hrdiny ve vypjatých emocích ocitajících se na hraně afektu – jejich duševní poryvy vytvářejí základ narace. Stavy vytr
žení zažívají při tvorbě svých děl; netrpěliví, nevyrovnaní a vášniví jsou ve svých vztazích. I Camille pracuje na malém modelu své sochy (snad slavné bronzové Vlny), stejně jako Rodin sochá několik velkých sousoší (mezi nimi asi i Měšťany z Calais), když se dotýká a tepá pomyslným dlátem do tanečníkových těl, která jsou v baletu živou sochařskou materií, již oba umělci modelují k obrazu svému, když je přikrývají plachtou a dále je náruživě hnětou.
Eifman vytvořil emočně silné taneční divadlo, které zaujme intenzitou taneční exprese a výtvarným zasazením. Zadní plán jeviště mění barvy od pařížské modře, přes zelenou, žlutou k bílému nasvícení sochařské dílny či obrazu blázince. Veškeré dění Eifman směřuje k jedinému cíli, a to perfekcionismu divadelního efektu. Černá patrová konstrukce je mobilní a tvarově se proměňuje – na ní se objevují tanečníci, z jejích schodů se schází a s každou změnou se dostáváme do jiného prostředí. Nejen do toho skutečného, ale také jsou tu pasáže odhalující vnitřní pochybnosti hrdinů – v jedné z nich se Rodin ocitá na kovové síti, po ní leze vzhůru a zase klesá, aby trpěl jako ukřižovaný na kříži.
Eifman si nepohrává s city po francouzsku, filigránsky s jistou hravostí, ale jeho hrdinové je ostře vystřelují prostřednictvím svých těl do prostoru. Všichni tanečníci souboru jsou vysocí, mají dlouhé paže a výraznou tvář. Oleg Gabyšev v roli Rodina je charismatický a technicky dokonalý, fyzickou plasticitou pak zaujme Lyubov Andreyeva jako Camille a Julia Manželes jakožto Rose ve svém tanečním projevu připomíná některé Ekovy hrdinky (Carmen, Giselle). Balet však není vystavěn pouze na jejich partech, ale stejnou důležitost zde zaujímají sborové scény. Jsou nápaditě strukturovány, prostorově proměnlivé a perfektně zatančené. V Rodinovi se potvrzuje, že Boris Eifman je vyznavač a znalec ruského klasického tance a jeho tanečníci ho dokonale ovládají. Kromě nich jsou mu v Rodinovi inspirací také části kompozic Maurice Ravela, Camilla Saint-Saënse, Julese Masseneta.
Eifman tvrdí, že nemá rád abstraktní balety, podle něj už sám tanečník na scénu přináší konkrétní emoce, určitý příběh. A ty umí tento ruský choreograf v duchu carské baletní tradice mistrně roztančit.
Psáno z hostování souboru 18. října 2014, Státní opera Praha.
Rodin
Choreografie a režie: Boris Eifman
Hudba: Maurice Ravel, Camille Saint-Saëns a Jules Massenet
Scéna: Zinovij Margolin
Kostýmy: Olga Šaišmelašvili
Světla: Gleb Filštinskij a Boris Eifman
Premiéra: 22. 11. 2011, Alexandrinské divadlo Sankt Petěrburg
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu