Dva nové tituly v Brně
Černobílá kombinace
„Věřím, že je možné, aby se vodorovné a svislé čáry, konstruované pečlivě, ale nikoliv vypočítavě, vedené vysokou intuicí a dovedené k harmonii a rytmu, těmto základním formám krásy, v případě potřeby doplněné dalšími čarami či křivkami, staly silným a pravdivým uměleckým dílem.“
I. Galili (program k baletu, NDB)
Itzik Galili byl členem Batsheva Dance Company a v roce 1991 odešel do Amsterdamu. Zde také založil vlastní soubor a více jak jedenáct let stál v čele tanečního souboru v Groningenu. Mimo jiné byl Galili v roce 2006 za svůj přínos nizozemskému tanci oceněn královnou Beatrix Rytířským řádem dynastie Oranje-Nassau.
Six je kompozicí, ve které tanec funguje jako součást abstraktního obrazu, který vykresluje svými těly pětice tanečnic. Scéně dominují mobilní panely ve tvaru čtverce. Ty jsou z rubu černé, z líce pak bílé. S nimi po celou dobu tohoto dvacetiminutového opusu manipulují tanečníci, kteří se jich důsledně drží.
Bosé tanečnice v černých kalhotových sukních se oddávají rituálně zabarvenému doprovodu Steva Reicha, který svým neúprosným rytmem udává intenzitu pohybu. Tanec působí jako dobře poskládaná stavebnice, je důmyslně strukturován a podřizován souhře s pohyblivými rekvizitami. Pojízdné čtverce vytvářejí různé prostory – labyrinty, koridory , jimiž tanečnice procházejí. Jejich pohyb je proměnlivý a nesnese zklidnění. Výrazné jsou švihy, vracející se k prvotnímu pohybovému impulzu, z něhož se odvíjí další tvarování. Galiliho choreografie Six je hrou s prostorem, časem, dynamikou a tvary. Je doslova nabita proměnlivou modelací, kdy velká gesta střídají letmé dotyky či pouhé vyčnívání paží zpoza čtverců – na nich nacházejí tanečnice útočiště a na jejich rovné ploše se pak zřetelně rýsují obrysy těl v černých šatech. Dominika Harasimová, Ivona Jeličová, Kristina Kohoutová, Kateřina Nováčková a Monika Pimková byly přesné a dokázaly vystihnout všechny pohybové „výstřelky“ této choreografie. Záměrně strohý černobílý scénický design nesl s sebou zvláštní atmosféru, plnou rozmanitých nálad a vizuálně poutavých obrazů.To samé však nelze tvrdit o následujícím titulu, který je dílem Nataši Novotné. Ztracené emoce
„Obrazy času mezi začátkem a koncem, času ve vzpomínkách a ve fantazii, času v reálném prostředí a fyzickém těle. Tyto byly pro mě při práci s celým souborem baletu NDB základními prvky inspirace a zároveň limity.“
N. Novotná (program k baletu, NDB)
Pták Ohnivák (L’Oiseau du Feu) se od dob své premiéry v roce 1910 v choreografii Michaila Fokina dočkal celé řady zpracování a také nových výkladů. K úspěchu baletu přispěla hudba Igora Stravinkého, která svou jedinečnou instrumentací vystihuje příběh inspirovaný ruskými lidovými pohádkami. Tehdy osmadvacetiletý Stravinskij překvapil svou hudbou francouzské skladatele – Maurice Ravela, Florenta Schmitta, Manuela de Fallu i Clauda Debussyho. Stravinského kompozice zaujala svými neobvyklými rytmy, které jsou typické i pro jeho další díla.
Děj baletu se v původním libretu odvíjel po jasné linii: carevič Ivan uloví ptáka Ohniváka v zahradě Nesmrtelného Kostěje. Pták Ohnivák prosí o svobodu a za své vysvobození nabízí jedno ze svých per. Až bude carevič v nebezpečí stačí perem zamávat a Pták Ohnivák mu přijde na pomoc. Když se pak carevič zamiluje do krásné carevny, která je v zajetí čaroděje, zavolá Ptáka Ohniváka, který pomůže Ivanovi zvítězit nad Kostějovými kouzly. Druhý obraz je oslavou osvobozených a oživlých mladíků a dívek, kteří Ivanovi děkují a oslavují milující se dvojici.
Tento původní příběh skýtá řadu možných výkladů a interpretací. Také Nataša Novotná v něm hledala metafory a chtěla se na „pohádku pro dospělé“ podívat z dnešního pohledu. Pro své záměry však nenašla adekvátně sdělný scénický tvar. Ivan carevič je v její verzi Mužem, Pták Ohnivák Poznáním, Kostěj Nesmrtelný Strachem a carevna Ženou. Navíc jsou dodány tři postavy Strážců času, jež bdí nad červeným „metronemem“ (dlouhá „ručička“ visící nad středem jeviště), který dokresluje tep Stravinského partitury. V úvodu sjíždí pod jeviště sbor šedě oděných tanečníků představující zajatce Strachu. Strach je po celou dobu skrytý pod černým přehozem a jeho posouvání po scéně vypadá tajemně. Tanečníci v černých kostýmech se pohybují v černém dekoru, takže často lze stěží rozpoznat, co se na scéně děje. Výjimkou je zlatavý kostým Ptáka Ohniváka alias Poznání.
I přes tento vizuální handicap je zřejmé, že Novotná tvoří kombinace bez zřetelnějšího sepětí s hudbou a její snaha dodat příběhu další významy příliš nevychází. Choreografie působí jako monolitický blok bez emocí a zjevných propojení s hudbou. Pohybová kompozice jako by žila vlastním životem – choreografka se plně soustředí na modelování těl, ale jejich sdělení zůstávají nečitelná – nevidíme dostatečně odlišené charaktery postav, jakýkoliv významotvorný pohyb či gesto. Ať se jedná o sbory, duety nebo sóla, vše se odvíjí s neměnnou dynamikou a jistou unylostí. Bez emočního dopadu zůstává také scénický design, který pracuje s černou a šedou barvou na obnažené scéně, vyvolávající dojem ponurého vězeňského dvora.
Nataša Novotná se snaží ve svém nastudování nacházet nová východiska pro zobrazení známého příběhu – její intelektualizující záměry však nepřinášejí žádné čitelnější divadelní aspekty, které by vystihovaly Stravinského hudbu a ozřejmily avizované výklady. Novotné se nepodařilo vymanit z jejích doposud prezentovaných pohybových struktur, které vznikaly v rámci seskupení 420PEOPLE, jehož je dnes výkonnou ředitelkou.
V Ptákovi Ohnivákovi jsou tanečníci často na místě, linie pohybu jsou převážně přímé a lyrickým pasážím schází něha a okouzlení – milostný duet careviče s princeznou začíná v postoji, kdy tanečnice se nachází v předklonu otočena zády ke svému partnerovi, což se nejeví jak nejlepší východisko pro milostné vzplanutí. Hudební místa vybízející k vzletnému pohybu a běhu jsou často řešena minimálními vstupy do prostoru. Až v závěru nastává hromadné pobíhání po scéně a s posledními tóny se všichni klanějí v popředí scény.
Výkony jednotlivých představitelů jsou poznamenány možnostmi, které jim choreografie nabízí. Marek Svobodník jako Muž, Eriko Wakizono v roli Poznání a Leila Labiodová v roli Ženy dávají do svých výkonů maximum, ale nemohou zakrýt hluchá místa baletu.
Jestliže Novotná (nositelka Cena Thálie 2008) ve svých dosavadních kratších opusech upoutávala pozornost svou jedinečně procítěnou interpretací v choreografiích, které odkrývaly a pracovaly s jejími autentickými prožitky, tentokrát vstoupila do nových vod. Ukázalo se, že plavat v nich však není zase tak snadné.
Psáno z představení z 31. března 2012.
Pták Ohnivák & SixPremiéra 30. 3. 2012
Balet Národního divadla Brno Six
Hudba: Steve Reich
Choreografie: Itzik Galili
Scéna: Janco Barneveld
Kostýmy: Natasja larsen
Světelný design: Yaron Abulafia Pták Ohnivák
Hudba: Igor Stravinskij
Choreografie: Nataša Novotná
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Eva Brzáková
Světelný design: Pavla Beranová.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace