Na scéně, která připomíná holobyt (pouze dveře, jedna židle a gramofon), se paralelně rozvíjí příběhy tří postav. Spletitost jejich osudů poznáváme prostřednictvím úryvků z dopisů, které přes sebe zmateně recitují. Vzájemné přehlušování jen přidává na pocitu zoufalosti jejich situace. Dramatičnost a erotické napětí zvyšují i rytmy tanga, které tento kolotoč emocí doprovázejí. Dvě ženy a jeden muž. Jedna sex-appealem sršící, druhá do sebe uzavřená, psychicky narušená. Muž jako jejich pojítko a zároveň překážka. Nevyhraněné sexuální orientace. Události jednoho červnového odpoledne. Spousta touhy, výčitek, zklamání, po odpuštění však ani stopy. Marně pátráme, co je příčinou onoho neštěstí.
Je jím snad živelná a bezstarostná Miriam (Markéta Vacovská), která se vrací domů (dá-li se to nazvat domovem) z Paříže, aby rozvířila prach všedních dní? To ona svádí (a snad i doopravdy miluje) Filipa za zády Josefiny, která může být zároveň jeho svěřenkyní i milenkou. Ani tu ale nenechává na pokoji. Úroveň lesbického vztahu je z její strany spíše nevinnou hrou. Psychicky podlomená Josefína (Miřenka Čechová) ji však bere vážně. Filip (Robert Janč) se jediný jeví jako pevně nohama stojící na zemi. I on nakonec podléhá svodům Miriam, ačkoli si je vědom tragických následků. Historie se opakuje. Miriam opět jako před dvěma lety po sobě zanechává zmatek a odchází. Tentokráte však natrvalo. Umřít na AIDS. V choreografickém rukopisu Jiřího Pokorného je sice mírně patrný vliv působení v Kyliánově Nederlands Dans Theater, dokázal se ale posunout mnohem dál. Dokonalost tvarování pohybu zůstává, dynamika a ladnost také, přidanou hodnotou je navíc velmi promyšlená práce s psychologií postav, přetavená do srozumitelných výrazů, gest a postojů. Erotické scény jsou tanečně velmi originální a propracované. Ani příliš naturalistické ani příliš zidealizované. Zatančené poměrně bez obalu, avšak ve větších vzdálenostech tanečníků, přitom divák přesně tuší, za jaké „nitky se tahá“.
Účinně se pracuje s kontrastem. Ve chvílích, kdy se za dveřmi do bytu svíjí a pokrucuje Miriam plná života, Filip přináší na rameni Josefínu jako voskovou figurínu, ze které život vyprchal. Stejně tak i ve scéně, kdy si v popředí Josefína s brýlemi na očích nic netušíc prohlíží „asfaltovou palačinku“ – gramofonovou desku, dárek od Miriam, která zatím v pozadí svádí Filipa. Pohyb v kontrastu s nehybností, extrovertnost s uzavřeností, dětská nevinnost s dospělostí. Jediným místem, kde by divák kontrast očekával, a ten přitom nenastal, bylo v momentě, kdy si dívky prohodily šaty. Jako by se jedna chtěla stát tou druhou, ale pouhým oděvem se změny nedosáhne. O to větší zoufalství z toho čišelo. Tomuto momentu bohužel předcházela scéna, která až příliš evokovala souvislost se slavnou pasáží z Café Műller Piny Bausch. Zvláště, když byla použita i stejná hudební předloha. I kdyby to byl záměr, nebylo ho třeba.
Jinak je celé dílo velmi promyšlené a režijně dokonalé (režie Petr Boháč). Účinkující jsou neuvěřitelní jak v tanečních, tak i v hereckých výkonech. Obzvláště Miřenka Čechová sehrává dokonale svou roli. Pohledem upřeným do prázdna, drmolením a neustálým opakováním několika nesmyslných frází o tom, že by se chtěla povozit na labutích, hrát lacros. Je neúnavná, smích a zároveň soucit budící ve chvílích, kdy je Robertem Jančem uvězněná v potravinové folii a dožaduje se osvobození. Je dětsky nevinná a hluboce dojímající, když se praští do ruky a na základě bolesti si uvědomí, že je to vlastně známka toho, že žije.
Jedinou symetrii v tomto mikrosvětě chaosu nalézáme v organizaci prostoru do tří soustředných čtverců, ztvárňujících vnější rušný život, stísněné prostředí čtyř uzavřených stěn a mediální projekcí vymezený bezpečný (či nebezpečný?) svět podvědomí.
Úchvatné taneční divadlo, které se zatajeným dechem sledujete od začátku až do konce. Ani na minutu se nepřistihnete, že by se vám mysl zatoulala někam jinam. Ani v tomto ohledu nezůstali „nedotknutelní“ nedotknutelnými. Zaryli se vám tak hluboko do vědomí, že se z tohoto zážitku budete dlouho vzpamatovávat.
Recenze je psána z představení ze dne 29. října 2010, Experimentální prostor ROXY/NoD.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace