Divining, Lazarus – Minulost a současnost odkazu Alvina Aileyho

Diving. Foto: Paul Kolnik.

Autor Lucie Dercsényi

Soubor založený v roce 1958 Alvinem Aileym (1931–1989) proslavil jeho černošské tanečníky po celém světě – velký rozruch vzbudilo hostování v roce 1979 v tehdejším Československu a po sametové revoluci se Aileyho The River dostalo do repertoáru Baletu Národního divadla (2002). Tanečník, choreograf, pedagog, žák Lestera Hortona, Marthy Graham a Charlese Weidmana vstřebával znalosti svých učitelů, sbíral je a třídil, aby do nich vnesl afroamerickou živelnost coby odkaz černošského folkloru, ovlivněného na novém kontinentě džezem, music-hallem a muzikálem.

Radost ze života

Aileyho vliv nezapře ani balet bývalé tanečnice Judith Jamison (nar. 1943), nyní umělecké ředitelky souboru, jejíž Divining z roku 1984 se oprášilo a vrátilo na repertoár. Znovunastudování pod vedením Masazuma Chaya a Matthew Rushinga vzkřísilo tuto barvami a energií pulsující taneční kompozici, ve které Jamison navázala i na odkaz Graham, Cunninghama, Limóna. Ale nebyl by to Alvin Ailey American Dance Theater, kdyby samotná těla černých tanečníků (či míšenců) nevnesla do produkce svébytný projev, kdy máte dojem, že tanečníci chodidly našlapují na rozpálenou africkou půdu, přičemž svůdně krouží pánví za doprovodu spontánní práce paží. Nicméně vidíme i lpění na pózách, ne vždy zcela ukázkově provedených. Navíc sekondy a arabesky tu vyznívají poněkud artificiálně a upomínají na limity, které později contemporary dance dávno překročil.  

Do proměnlivých světelných záblesků vytvářejících na horizontu ornamentální kresbu postupně přichází deset interpretů, jejichž tmavá kůže později vyniká na horizontu zalitém červenou barvou. Jamison se inspirovala nejen tanečníky, ale také rytmem, jenž diktuje živelnější fyzické výboje sedmnáctiminutové choreografie, která je oslavou života, toho dobrého, s čím se setkáváme a co je dáno shůry. Tanečníci mají přes celotrikoty oblečeny tuniky bez rukávů v zemitých odstínech zelené, hnědé, růžové, šedé a až v samém závěru pronikají do tance výraznější ozvuky černošských rituálů a energické výboje markantně probíhají pružnými těly tanečníků, kteří si je naplno užívají.

Stejně fyziognomicky nesourodí jsou protagonisté i v produkci Rennie Harrise, rezidenčního choreografa, nadšeného vyznavače hiphopu, zakladatele vlastní hiphopové divadelní skupiny, který v hodinové inscenaci Lazarus vzdává hold zakladateli souboru. Zde je různorodost performerů ku prospěchu věci, když podtrhuje sociální podtext tématu. Titul uvedený v roce 2018 jako připomenutí šedesátileté existence slavného souboru není autobiografickým příběhem Aileyho, což nakonec napovídá už samotný název. Harris si vypůjčil biblické jméno, aby vytvořil paralely života křesťanského světce vzkříšeného po smrti Ježíšem s Aileyho  osudem – Ailey je tu zároveň reinkarnací Lazara, v jehož peripetiích Harris spatřuje odhodlanost umělcova génia prosadit se mezi „bílými“ a do díla promítá rovněž nelehký úděl Afroameričanů.

Od otroctví ke svobodě

V úvodu 1. aktu se tanečník hroutí do náruče druhého, a tento moment vyčerpání a odevzdanosti se pak jako leitmotiv táhne celým představením. Lazarus v černých kalhotách, s provazem místo pásku, se vzpírá chudobě a těžké práci. Tanečníci nosí zprvu jednoduché oblečení, ženy světlé šaty, muži kalhoty, košile, později i vesty (kostýmy jsou dílem Marca Erica), pohybují se zpomaleně pod jhem otroctví, shrbeni, se skloněnými hlavami ztěžka houpou pažemi. Hudební doprovod zní smířlivě – line se tu reprodukovaná jemná klavírní melodie, do níž se postupně namíchávají nejrůznější zvuky, těžký dech, nářky, slova, později i gospely, bluesové skladby a písně. Scéna je prosta dekoru, pročež vyniká shluk vlnících se těl vyzvedajících vzhůru tanečníka – zpodobňujícího Lazara i Aileyho v jedné osobě. Předtím zatančil sólo, do něhož probleskují rychlé rotace při zemi jako ozvěny hiphopu pronikajícího do taneční materie podstatně agresivněji až ve druhé půli inscenace.

Ještě na začátku 2. dějství se tanečníci pomalu jako jednolité skupenství přesouvají po scéně, opakovaně si stoupají a klesají, jejich paže vytváří iluzi větrem zčeřených bavlníků, jež ženy na plantážích sbírají do svých sukní. Zprvu nenápadné a poklidné vlnění nabírá na síle a chytlavé rytmy vybraných songů (Feeling Good, Black Man in a White World, Glory, glory) se věrně odráží v těle černých tanečníků a jediné bělošky se zrzavou hřívou, když se všichni převlékli do šedých a vínových tunik, kalhot, trik, na bosé nohy nazuli tenisky a horizont prosvětlují témbry červené, fialové, modré. Smíření a utrpení zachycené v úvodní půlhodině se transformuje do dalších téměř třiceti minut živočišného, opojného víru tance – oslavy života.

Harris čím dál čitelněji dodává choreografii hiphopové tiky, těkavé výboje probíjí těly tanečníků, jež nohama lehce kloužou a poskakují po zemi a každičká část jejich fysis je zapojena do gejzíru impulsivně frázovaného tanečního partu, v němž se občas, zato nepřehlédnutelně, chvějí sepjaté ruce upínající se k modlitbě. Ke konci Aileyho zaznamenaný hlas hovoří o svých vzpomínkách. Lazarus je pro něj skvělou poctou, která odráží a navazuje na jeho vyřčené odhodlání „obohatit americké moderní taneční dědictví a zachovat jedinečnost afroamerického kulturního zážitku“.

Harris totiž dodal svému dílu promyšlenou dramaturgii, zůstal sice u výtvarné střízlivosti typické pro tuto americkou company – dění se odehrává na černě rámované scéně v jednoduchém ošacení a výtvarná vizualizace závisí na světelném designu, který v Divining ještě hýří více barvami. V Harrisově taneční kompozici se jedná o myšlenkově nosnější dílo, v němž se pracuje se střízlivým, působivým nasvícením, výpověď se přimyká k tanečnímu divadlu a dostává se i na neopakovatelný černošský projev – gazelí běh, zapojení duše a těla do tance, do něhož Harris přimíchal hiphopové ingredience, aby se ve finále vrátil k úvodní klavírní melodii a uhasil ostrý říz předchozích originálních tanečních fabulací.

A jak čas běží, je zřejmé, jak se od dob hostování Alvin Ailey American Dance Theater v Praze tanec proměnil. Jak plastičtí a flexibilní jsou tanečníci na evropských scénách, jak se ona často skloňovaná globalizace promítla do tanečního umění, které je díky (donedávna samozřejmému) cestování a internetovým kanálům lehce dostupné, a proto snáze absorbuje různorodé inspirace, tudíž přimět diváka k dojemnému wow je čím dál těžší… Nadšení lze ovšem zažít i doma u obrazovky (v době karantény musím dodat pohříchu zadarmo, což je nemilosrdný paradox, když umění bojuje o svou holou existenci), ale já se těším, až si tanec zase vychutnáme společně, naživo, v hledišti.

Psáno z online streamu Ailey American Dance Theater dostupném 9. – 12. dubna,

16. – 19. dubna 2020.

Divining
Choreografie: Judith Jamison
Hudba: Monti Ellison & Kimati Dinizulu
Kostýmy: Andy Kay
Světla: Timothy Hunt
Premiéra: 1984

Lazarus
Choreografie: Rennie Harris
Hudba, zvukový doprovod: Darrin Ross
Kostýmy: Mark Eric
Světla: James Clotfelter
Premiéra: 2018