Curiosities, Qui, ora – Neznámé světy a zvuk, který utváří prostor

Foto: Ben Nienhuis.

Svět záhadných bytostí

Představení zahájila absolutní tma, ze které se postupně vynořoval obrys záhadné bytosti. Tou byla choreografka Maxence Rey sedící na okraji praktikáblu, pod kterým byly naskládány vaječné skořápky. Tanečnice sedí ve zvláštním dřepu s roztaženýma nohama a s rukama zkříženýma a opřenýma o zem jako opice. Bez mrknutí oka upřeně hledí do publika. Z reproduktorů je slyšet vzdálené hučení, které se záhadná bytost snaží očima najít. Chvílemi vypadá jako chameleon, který nehybně sedí a pouze očima sleduje svou kořist.

Tanečnice si vyhrává s každým malým pohybem svého těla a díky tomu divákovi nic neunikne. Postupně jí ožívají ruce, které jako by nepatřily k jejímu tělu. Jsou to samostatné bytosti, které okolo ní plují vzduchem, a ona je jimi fascinovaná a překvapená. Stejně tak i nohy.

Atmosféra celého představení je protkána jinakostí a zvláštností, zachycenými jak v pohybech, tak i v podání Maxence Rey i dalších dvou postav, které se postupně začnou vynořovat pod praktikáblem.

Hororový nádech Hieronyma Bosche

Soustředění diváka je plně koncentrované na tanečnici, když se pod ní na skořápkách začne objevovat pár rukou, ke kterému se brzy přidá další. V tu chvíli začne mít představení až hororový nádech.

Tanečnice na praktikáblu začne působit opuštěně a bezbranně. Divák vidí, že ji zespoda obkličují neznámí tvorové, ale nemůže nic udělat. Tím získává celé představení fantastické napětí, které vygraduje až do momentu, kdy performerka zjistí, že pod ní něco je.

Fascinující na celém představení je jeho proměnlivost. Z obyčejného praktikáblu se rázem stane zamrzlá mořská hladina, skrze kterou se tanečnice v roli záhadné bytosti snaží podívat. Jednoduchá hra světel a zvuků dokáže skvěle oddělit svět pod hladinou i nad ní. Až v diskusi po představení se divák dozví, že o světelné i zvukové efekty se přímo během hry postarali Vincent Brédif a Cyril Leclerc v rolích neznámých tvorů plazících se po skořápkách.

Tak jako spolu komunikují jednotlivé typy postav na obrazech Hieronyma Bosche, reagují na sebe i postavy v choreografii. Nijak se neatakují, pouze se vzájemně překvapují svojí existencí a zkoumají se. Divákovi může vadit některé až zvířecí osahávání, které však v celkovém podání choreografie působí jako záměr.

Šustivé zvuky pršipláště

Druhou částí večera byla choreografie italské produkce Company Blu nazvaná Qui, ora. Na prázdné jeviště vstupuje italská tanečnice Claudia Catarzi a obléká si šedou pláštěnku. Tak začíná její autorské představení, ve kterém je hlavním motivem hra se zvukem. Jako by byla v pršiplášti ukryta nějaká zvláštní energie, která v tanečnici postupně probouzela jednotlivé pohyby. Z počátku pomalejší a jemnější, které gradují, až se dostanou do celého těla.

Performerka v choreografii střídá klasické taneční prvky s až civilními přechody. Představení Qui, ora – česky Tady, teď – je rozděleno do tří pomyslných částí. Zvláště v té první se tanec často podobá nějakému bojovému umění. Řada výkopů, prudkých otoček zakončených výpadem a výrazná gesta rukama, vše doprovázeno pouze příjemnými šustivými zvuky pršipláště, které chvílemi připomínají chřupání sněhu.

Pohyby se zhušťují a jsou stále rychlejší, přesto má každý v choreografii své jasné místo. Nic nepřebývá, nic se zbytečně neopakuje. Charakter pohybů i nálady se střídají stejně, jako se střídají jednotlivé části představení.

Johnny Cash tady a teď

Náhle tanečnice skluzem padne na zem. V klidu leží na zádech. Má prostor pro vydechnutí. Pouze si pomalu svléká pláštěnku. Tento moment nazvala autorka jakýmsi přemostěním mezi první a druhou částí.

Již pouze v pohodlném tričku a v kalhotách leze po čtyřech jako malé dítě, až hlavou narazí do zdi, když prostorem zazní Johnny Cash. Choreografie se náhle pod vlivem hudby změní. Je více taneční, přesto Claudia přesně neobkresluje svým tělem melodii písně. Obojí jako by si žilo vlastním životem. Claudia Catarzi tančí tady a teď a Johnny Cash zpívá. Choreografie nezačíná společně s hudbou ani s ní nekončí. Chvílemi jde tanečnice dokonce rytmicky až proti tempu hrající hudby, přesto se obojí doplňuje a patří k sobě.  

Když hudba utichne, tanec bez povšimnutí pokračuje dál, ale nevrací se k úvodní náladě. Tentokrát se představitelka jakoby z posledních sil staví do extrémních až nepříjemných fyzických poloh. S nimi přichází i jiná, trochu posmutnělá nálada. Náhle tanečnice vydechne a se stmíváním odchází k zadnímu horizontu.

Cie Betula Lenta – Maxence Rey: Curiosities

Choreografie: Maxence Rey 
Světelný design: Cyril Leclerc 
Původní hudba: Vincent Brédif 
Scéna a kostýmy: Frédérique de Montblanc 
Realizace kostýmů: Sophie Hampe 
Externí poradce: Corinne Taraud

Claudia Catarzi: Qui, ora

Choreografie a interpretace: Claudia Catarzi
Produkce: Company Blu