V rohu zrcadlo, na zemi papírové origami a jakási kuželovitá rekvizita, barevné světlo, hudba plná jinotajů a znakující neslyšící v hledišti. Ve středu 12. listopadu 2008 v rámci Festivalu integrace Slunce byla uvedena inscenace Černý smích medúzy.
Tato víceméně činoherní akce byla poprvé uvedena v paláci Akropolis v únoru 2008. Nyní měla ovšem svoji druhou premiéru, neboť prošla velkou a odvážnou změnou: Miřenka Čechová – autorka a představitelka hlavní a jediné role – nastudovala celé představení ve znakovém jazyce.
Původní dílo se tak přetransformovalo v plynulé neverbální tanečně pohybové dění, jež si žádalo velkou pozornost. Rozluštit Shakespearovy verše ve znakovém jazyce není jednoduché ani pro neslyšící, natož pro slyšící. Miřenka Čechová však dokázala veškeré nedořečenosti objasnit svoji tváří, která je schopna vytvořit ze sekundy na sekundu asi tisíc různých výrazů. Její obdivuhodná mimika provázela diváka celým představením.
Výstupem ze zrcadla a vstupem do neznámé imaginární krajiny celé představení začíná. Pokračuje neustálou spekulací nad tím, kdo jsem. Královna, žena, milující žena, zraněná žena? Několikrát přecházíme ze středu příběhu až na jeho hranici a zpět. Bez zapojení fantazie bychom nemohli číst z jejích pohybových a výrazových prostředků. V okamžiku, kdy máte pocit, že jste navázali nitku do myšlení herečky, všechno se jakoby zbortí a začínáme od nuly. Je až neuvěřitelné, jak dokáže Miřenka Čechová pohybem, tancem a hereckým jednáním manipulovat s divákem a nutit ho k další a další interpretaci, dokud není spokojen s vytvořením vlastního příběhu.
Černý smích medúzy je surrealistický, snivý příběh tří Shakespearových žen (Lady Macbeth, Ofélie a Kateřiny), které si žijí v jedné fyzické osobě a vedou spolu neustálé dialogy. Je to temné vyprávění založené na ženské imaginaci, erotice. V symbolech se zde řeší svět žen, který je jiný než svět mužů. Je snový, bláznivý, emotivní, ale chvilkami cynický, čímž se zpět přibližuje světu mužskému. Tři ženy v jedné osobě se perou, skáčou si do řeči a nadhazují otázky, aniž by na ně chtěly odpovídat.
Představení má velice dobře promyšlenou kompozici, která může sloužit jako vodítko příběhem. Co nám nepoví kompozice, mohou nám vyprávět čitelné a jasné tanečně pohybové kreace protagonistky, která tu evidentně dokazuje, že je i vyspělou tanečnicí.
Škoda jen, že toto představení pohybového divadla s prvky znakového jazyka neuvidíte, neboť bylo připraveno jen k této jediné příležitosti Festivalu integrace Slunce. Reprízu jeho původního tvaru však určitě stojí za to zhlédnout.
Psáno z představení 12. listopadu 2008.
Baletoman
Tak jestli jste viděl Louskáčka jako krasobruslařskou show, tak jste hlavně vůbec neviděl balet, takže to moc nevypovídá…Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci