Na scéně Národního divadla v Praze hostoval brněnský baletní soubor, který představil svou poslední premiéru – Balet 21. století. Představení je složeno ze tří titulů, z nichž každý přináší osobitý styl a je výzvou pro tanečníky, kteří nacházejí nové možnosti svého fyzického projevu.
Choreografie Petra Zusky D. M. J. 1953 – 1977z roku 2004 je tu uvedena v obnovené premiéře. Kdo zná původní obsazení, ve kterém zářila Adéla Pollertová, pak výkon Jany Přibylové postrádá proniknutí do technického a výrazového detailu. Dílo samotné pak opět potvrzuje své kvality – pohyb je rozvrstven do působivých, citlivě nasvícených tanečních kompozic. Zuskovi se daří zachytit prchavé okamžiky bytí – úvodní scéna, kdy tanečnice stojí na podstavci otočeny zády k divákům, jejich partneři je drží za ruce a ony pomalu kráčejí na místě, vyvolává dojem neúprosného běhu času – ten nelze zastavit, pouze ho intenzivně vnímat…
Až „nezřízeně“ kyliánovské a krásné je pak Barocco Jacka Przybylowicze. V jeho choreografii jsou zřetelné odkazy na Kyliána, avšak Przybylowicz vytváří vlastní variace – jsou měkké jako hudba Johanna Sebastiana Bacha, kdy v kanonicky vystavěné hudební formě je skryta obrovská živočišná energie. A právě zvláštní síla Bachovy hudby je zachycena v senzitivně reagující taneční struktuře plné vlnění a náhlých výpadů – výrazné je intenzivní vnímaní vnitřního fyzického prostoru, kdy paže reagují na nejjemnější záchvěvy tělesných impulsů. Pohyb probíhá ve spirále a jeho tvarovaní se děje s naprostou přirozeností – tanečníci jsou většinou v demi-plié, níže posazená pánev umožňuje kroužení a dodává tanci jistou živočišnost. Chvílemi se Bachova partitura mísí s konkrétními zvuky a rytmy, které podtrhují sytý pohybový a hudební kánon. Tanečnice ve tmavě vínových korzetech a tanečníci v krátkých volných kalhotách téže barvy zapadají do emočně silného obrazu, kde hudba je zachycena v ojediněle výstižné scénické podobě.
Freneticky agresivní je pak ve svém úvodu choreografie Maria Schrödera Okamžik pro jahodová ústa. Sborový výstup tanečníků zaujme ostrým pohybem, razancí výpadů a skoků. Když po scéně projde žena, v červených šatech a v lodičkách na vysokých podpatcích, do mužského tance se následně vkrádá touha a chtíč. Následuje duet, ve kterém se odráží peripetie partnerského vztahu – vášeň se mísí s nenávistí, chvílemi jde spíše o vzájemné dobývání těl než o lásku. V závěrečném obraze ženské rituální koupele tanečnice smáčí vlasy v červených umyvadlech a rozstřikují vodu po scéně. Jejich obřad je náruživý i hravý. Schröder staví svou kompozici na dynamickém, rozevlátém gestu podtrženém stejně sugestivní hudební předlohou.
Poslední premiéra brněnského baletu je zdařilým dramaturgickým počinem – uvedené choreografie přinášejí nejenom neotřelou pohybovou texturu, ale také s sebou nesou jistá sdělení – jsou nejen citlivou vizualizací hudební předlohy, ale přinášejí rozmanité pohybové konfigurace, v nichž si divák může nalézt vlastní významy a emoce. Ve všech opusech se pak objevují červené růže – tanečnice je například drží nebo náhle padají se shora scény na jeviště. Balet brněnského Národního divadla disponuje talentovanými a tvárnými interprety – vedle klasického repertoáru dokáží dostát nárokům současného tance vyžadujícího niterné soustředění a fyzickou flexibilitu.
Psáno z představení v Národním divadle Praha 29. března 2009
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace