Absolventský koncert Duncan Centre 2013

Absolventský koncert Duncan Centre 2013

Autor Josef Bartoš

Taneční konzervatoř Duncan Centre ve dnech 29. a 30. května 2013 května představila čerstvé absolventy školy v rámci Absolventského koncertu. Úkolem pro splnění praktické části absolutoria na konzervatoři je tvorba autorské choreografie na libovolné téma i hudbu v minimálním rozsahu dvanácti minut. Na programu se objevilo pět inscenací, jejichž kvalita měla značný kompoziční i interpretační rozptyl, nicméně objevily se mezi nimi i pozoruhodné talenty. Letošní poslední ročník konzervatoře je poněkud odlišný; většina absolventek uzavřela studium maturitní zkouškou a teprve před dvěma lety se vrátila zpět na místo činu a jako zkušené pedagožky a tanečnice nastoupily do absolventského studia.  A právě tato zkušenost, vyspělé myšlení i zdravé sebevědomí se projevily nejvíce v inscenovaných choreografiích. 

Večer byl zahájen choreografií Slyšíššššššššššššššš Anny Wollemanové. Celé tělo interpretky bylo potaženo přilnavou látkou, v níž působila jako mimozemské stvoření. Vypadala jako nedávno vylíhlé mládě jiné rasy, které poznává cizí svět. Byla opuštěna v prostoru, naslouchala mu, drala se skrze něj rychlými, prudkými pohyby, působila jako přelud, který neustále unikal očím diváka. Když se zastavila, pocítili jsme lítost – vypadala opuštěně, hledala vlastní druh, který nenacházela. Toto jisté zoufalství obsahovala i výstavba choreografie – tanečnice se neustále vracela tam odkud přišla, bloudila v prázdném prostoru, točila se v kruhu a opět se dostala na stejné místo; repetice působivých, pohybově náročných frází zde měla své opodstatnění.  Atmosféru celé choreografie velice podpořil ponurý a tajemný light design Evy Staré a rovněž hudba Pavla Macáka. Na těle interpretky byla zřetelná zkušenost a souznění s vlastním tělem, které ovládala do nejmenších detailů a zákoutí. Její tělo se stalo sdělovacím prostředkem a bylo samo sebou významem.

Již méně výrazná a originální byla choreografie Navzdory Nikoly Hauserové. Jediné, co bylo vskutku zajímavé na této inscenaci, byl světelný design Evy Staré a Zdeny Hűttlové. Na jevišti byly rozmístěné válcovité předměty s otvory ve stěnách. Uvnitř byly svíce, jejichž světlo pronikalo skrze otvory a vytvářelo tak intimní atmosféru lehce podpořenou klasickým divadelním osvětlením. Interpretka ležela vpředu uprostřed jeviště a její pohyb byl minimální. Postupně se zvedala a rozvíjela jednoduchý pohybový motiv paží, jako by něco neustále ztrácela a opět se to snažila zachytit. V závěru inscenace interpretka přecházela od jedné svíce ke druhé, zhasínala je a vytvořila poměrně působivý závěr. Choreografie se nevyznačovala detailním pohybem, ani přesností či rychlostí. Divák mohl vždy odhadnout, jaká situace či pohyb bude následovat.

Zlatým středem večera se stala inscenace Podoba choreografky a interpretky Jitky Antošíkové. Pozoruhodné dílo zachycovalo životy odlišných žen. Již na začátku přišla z temnoty žena, která na nás namířila pomyslnou zbraň a vzápětí zmizela ve tmě. Najednou se zjevila v levém zadním rohu, ze kterého předtím vzešla a prováděla jakési zaříkání pomalým, nikdy nekončícím, kruhovým a hladkým pohybem celého torza. Tajemnost umocnila zdánlivá maličkost – nevidíme tanečnici do tváře, nevíme, kým je a těsně před tím, než má divák možnost tuto ženu rozpoznat, opět zmizí ve tmě. Choreografie velice fragmentárním, avšak v tomto případě dobře zvoleným, způsobem zobrazila ženy, které nám ukázaly svá vlastní nitra, nálady i chtíče. Zejména jedna grácie byla obzvláště provokativní – stála přímo uprostřed scény s vědomím své vnitřní síly a vnější krásy; drzost a výzva zde čišela do všech stran. Uhranula diváka pohledem a tančila ve stylu electro dance. Pohybová zdatnost choreografky byla opravdu obdivuhodná. I přes svůj vysoký vzrůst ovládala perfektně celé své tělo a každou situaci vykreslila do nejmenších pohybových i významových detailů. Nedostatkem byl „kostým“ interpretky – tepláky a triko jakoby „šla k plotně“, což byla opravdu škoda. I tak se pro mě choreografie stala zlatým hřebem večera. Ukázala totiž něco jiného, než je v Divadle Duncan Centre běžné a dle mého názoru je počátkem velice úspěšné a kvalitní inscenace.

Alžběta Daňková vytvořila atmosféru zcela odlišnou od předchozích kusů. V autorském díle  Zlatá moc zobrazuje dvě tanečnice (Anna Wollemanová, Alžběta Daňková), jenž byly od samého začátku v neuvěřitelné tělesné tenzi. Vizuálně podmanivé kostýmy, zlatá krinolínová sukně a zlatý korzet, dotvářely zcela originální atmosféru – ocitli jsme se v době Ludvíka XVI. Jako hudební doprovod choreografka zvolila G. F. Händela spolu se současným skladatelem Jaroslavem Kořánem. Byl to souboj dvou bohyň slunce, jedna se právě rodila a druhá umírala. Jedna nabývala na síle a druhá ji ztrácela. Byli jsme svědky přerodu energie, předávání mocné síly, jenž má schopnost ovládat životy celého lidstva. Obrázek plný úžasu a okouzlení byl působivým entrée do vnitřního světa dvou nadpozemským bytostí. Minimalistický pohyb dokresloval atmosféru i zlatou scénografii, která byla sama o sobě výmluvná. Avšak dílu chyběla jakási gradace, vyvrcholení. V závěru choreografie byly symbolem moci dlouhé, zlaté drápy, které zestárlá bohyně slunce ztrácela klesajíc k zemi. Druhé tyto drápy vyrůstaly z konečků prstů a získávala tak moc nad světem. Vizuálně podmanivá choreografie se ve svém závěru poněkud roztříštila – zůstala ve stejné pohybové tenzi, ve které začínala a v paměti diváka tak přetrval pouhý zlatý obrázek.

Absolutním kontrastem k předchozí choreografii byla inscenace Pečeť mlčení Zdeňky Bartošové. Scénograficky prosté dílo, které čerpá z jednoduchosti a originality pohybového ztvárnění, umocnila interpretka sama svým tělem. Pro předání jejího sdělení musel být divák velice bedlivý k citlivému tělu pohybujícímu se na jevišti. Detailní a promyšlený pohyb byl projevem jakési psychologické zpovědi, velice náročné pro divákovu vnímavost. Jakmile divák nebyl dostatečně pozorný, ztratil se v celé výpovědi a nebyl schopný navázat na dějovou linku. I přes obdivuhodnou interpretaci působilo dílo těžkopádně a nesrozumitelně. Příliš složité významy způsobily naprosté vyčerpání divákovy energie. Musím však zdůraznit velice zdařilý light design Tiny Breiové, který přesně vystihl intimní atmosféru díla.

Psáno z druhé premiéry v Divadle Duncan Centre dne 30. května 2013.

Slyšíššššššššššššššš
Choreografie a interpretace: Anna Wollemanová
Hudba: Pavel Macák
Kostým: Anna Wollemanová
Light design: Eva Stará

Navzdory
Choreografie a interpretace: Nikola Hauserová
Hudba: Jaroslav Kořán, Arvo Pärt – Magnificat
Kostým: Nikola Hauserová
Light design: Eva Stará, Zdena Hűttlová

Podoba
Choreografie a interpretace: Jitka Antošíková
Hudba: Murcof – Death of the Forest, Mimoň – Punk's Not Dead Ty Vole, Jaroslav Kořán – Hlasy hor, N. Drweski – Street
Kostým: Jitka Antošíková
Light design: Zdena Hűttlová

Zlatá moc
Choreografie: Alžběta Daňková
Interpretace: Alžběta Daňková, Anna Wollemanová
Hudba: G. F. Handel – Lascia chío pianga, Cara sposa, Jaroslav Kořán
Kostým: maminka
Light design: Tina Breiová