Diskuze k tématu:
„Ne-taneční“ tituly v repertoáru Spitfire Company

ZuS, ty mas odpor k tomu, co se s tancem deje od 90. let?? :D Za tech 15 let jsem odkryla mnohe, ale tohle ne :D
Spis bych tipla odpor k znasilnovani a vyvysovani nekterych teoretickych konceptu nad jine.

Ještě jednou hezký den paní Polanská,
hezky se nám otevírá problematika s tématem ne-praktikujícího teoretika, kritika, praktika. Ještě jednou se vracím k větě, kterou jste napsala: Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." V odpovědi na můj příspěvek píšete, že: "znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává." Dejte si ty dvě věty pod sebe a možná uvidíte rozdíl, já ho tam zřetelně vidím. Tu druhou větu mohu potvrdit se vším všudy. A je řekněme obsahově velmi přesná. To první sdělení je velmi interpretačně rozmlžené. A já mám pocit, že se toto obsahové rozmlžení ve vašich příspěvcích děje poměrně často, viz minimálně moje dalši dva citáty. Co teď napíšu, je již jen moje interpretace: jako byste nevěděla, jestli píšete jako teoretik, praktik nebo kritik. Ale podle mě jsou to zcela odlišné narativní pozice, ne že bych nedokázal vyjmenovat osoby, kterým se je podařilo propojit. Trošku vzdáleně mi to připomíná jiný nešvar, dokonce často přiznávaný: Jeho znění je: Sice jsem to nečetl/la, ale... Jako u vaší kolegyně. Mahulena Křenková píše: Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka. Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor." Ale rozhovor by nikdy nevznikl, kdyby se nevydávala kniha, ne? Ona nečtená knížka je přece horizont, k čemu se rozhovor vztahoval. To je stejné, jako bychom chtěli například Celinovy pamflety hodnotit bez jeho životopisu, dějinného kontextu a literárního dila a naopak. Budiž. Na konci stejného článku se Mahulena Křenková dopouští toho stejného, na co jsem již jednou poukázal i u vás. Znovu cituji: "Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti." A já se znovu ptám, jak to pisatelka může vědět, proč, když polemizujeme, musíme podsouvat druhému neexistující jednání či pocity. Proč máme potřebu to činit. Je to podobné, jako bych já napsal, že paní Křenková to napsala, protože švidrá na jedno oko. Obě hodnocení mají stejnou relevanci, a to nulovou.

Myslím si, že teoretici by se měli především ptát, tázat otázkami, které problematiku osvětlí nově a ukážou ji v nezvyklých souvislostech. Když se objeví něco, co poukazuje na určitou krizi, teoretik by měl lidově řečeno zajásat, protože každá krize více obnažuje, než zastírá, pakliže vstupuje do diskurzivního pole jako teoretik nikoliv jako praktik či jako amatér ve smyslu milovník daného tématu. Podle mého mínění, rozhodující je kontext, horizont, k němuž psaní směřuje s nímž se poměřuje.

Příspěvky Hany Turečkové mi připomněly, proč jsem před 12 lety utekl z teoretické oblasti do praktikující činnosti. To nekonečné vymezování se vůči všem a zároveň s tím i vůči nikomu, to nekonečné vytrhávání detailů z kontextu a tvoření neúplných interpretací bylo pro mě ubíjející. Ale konkrétně, protože z toho může být zajímavá dizkuse o roli kritika, teoretika i praktikujícího umělce.

Kde bere Hana Turečková jistotu, že ZuS má "pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let"? Prosím o jedinou afirmaci, že ZuS toto řekla, napsala či nadhodila. Předpokládám, že to bylo mimo tento článek, nebo si to Hana Turečková prostě vyfabulovala. Ona fabulační technika není někdy na škodu, rozhodně ale neslouží ke cti ve chvíli, kdy s jistotou tvrdíme něco, co si myslí druhý, nebo co druhý činí. Připomínám její citát, kde s jistotou potvrzuje můj příklon k něčemu, co neexistuje. Cituji: "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." Problém je v tom, že takové tvrzení v sobě implementuje hodnotící stanovisko a to velmi negativní. Za prvé má skupina Spitfire si jen něco propůjčuje, za druhé díky tomu není schopná žádného hlubšího řešení. Takže když si to odhalíme, tak jde de facto o velmi negativní hodnocení. To samé se stalo i v příspěvku o knížce Miřenky Čechové. (Upozorňuji, že jsem její muž, tím pádem jsem z podstaty věci zaujatý, i když si myslím, že díky tomu relevatně obeznámený s problematikou.) Cituji Hanu Polanskou: "Proto si myslím, že nikdo nekritizuje ani tak Miřenčinu knížku, která je jejím osobním pohledem na věc, jako spíše její výstupy v médiích, kde chytře použila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je přinejmenším diskutabilní a hemží se spoustou zavádějících informací." Jedná se mi především o manipulativní techniku přidaného vyhodnocení bez jakékoliv relevance. Otázka se opakuje: Jak může Hana Polanská vědět, že Miřenka "chytře", tj. spekulativně využila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je diskutabilní? Odkud se bere ta jistota? A čím může dojít k potvrzení, že tomu je opravdu tak? Pakliže někdo takové negativní hodnocení napíše, měl by mít při ruce důkaz, že tomu tak je. Krátce na závěr znovu konkrétní otázky: Kde bere Hana Polanská jistotu, že ZuS má odpor k tomu, co se s tancem od 90. let děje, že já potažmo Spitfire zjednodušeně používáme termín Non-Dance a že Miřenka opravdu chytře (asi manipulativně) využívá rozhovorů k prodejnosti své tvorby?

O nesmyslnosti teoretického diskurzu mimo něj samotného a jeho zneužívání v polemikách snad někdy jindy.

Zuzko,

tvoje pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let jsou naprosto pochopitelné. Tohle napsal jeden z nejzajímavějších teoretiků performance Andre Lepecki. Mě osobně to naprosto fascinuje a Lepecki je naprosto brilantní teoretik.

I suggest the perception of the stilling
of movement as a threat to dance’s tomorrow indicates that any disrupting of
dance’s flow – any choreographic questioning of dance’s identity as a being-in-flow
– represents not just a localized disturbance of a critic’s capacity to enjoy dance,
but, more relevantly, it performs a critical act of deep ontological impact. No
wonder some perceive such an ontological convulsion as a betrayal: the betrayal
of dance’s very essence and nature, of its signature, of its privileged domain.
That is: the betrayal of the bind between dance and movement.

Tahle diskuze vypadá daleko vážněji, než tomu ve skutečnosti je....už zareagoval i Petr Boháč jako ten o jehož práci se vede polemika. A to už by se dalo mluvit o diskuzi mezi publikujícím kritikem, sledujícím teoretikem a autorem-umělcem. Dobře my! Kam se na nás hrabě "rybníčkové mistrovství", to taky to jede ;)
'
Zcela souhlasím s Petrem, není zde co do hloubky řešit, protože tahle celá teoretická snaha okolo non-dance je pouze teoretickou snahou o vlastní realizaci. Prosím, to nevztahuji na Hanku, která svým potenciálem bohužel mrhá v komentářích pod podivnými články, o které čtenáři TA stejně zavadí jen okem a zcela jistě asi nikdy nedočtou do konce. Já osobně doufám, že sna ta část, která jsem se snažila naplnit formu recenze představení snad alespoň někomu posloužila, aby se orientoval v titulech Spitfire Company. A ten zbytek byla už jen opravdu návnada.....
Abych to za sebe uzavřela: Osobně nenacházím s celou teorií "Non-dance" ztotožnění, což jsem ostatně vyjádřila ve svém článku. Na druhou stranu, teoreticky popsané znaky takové tvorby (například podle toho, co Hanka píše a nebo v odkazovaných článcích) jsem schopna bych bez problémů aplikovat například na titul "Konec člověka!?! Reportáž psaná z kuchyně". Mimochodem je dobře, že Petr zdůraznil, že s ničím takovým vědomě nepracovali, alespoň máme jistotu, že současná divadelní tvorba ještě pořád má vlastní hlavu a k tomu aby mohla existovat, nepotřebuje naplňovat tendenčně vykonstruované teoretické vize. A že od doby definování Non-dance se svět všeobecně začal více zajímat o tanec a performací? Řekněte si to schválně nahlas: "Když teoretický umělecký diskurz přijal NE-TANEC, začal se svět konečně zajímat o tanec!"
Slyšíte ten sarkasmus? Tohle přece nikdo nemůže myslet vážně!

Hezký den, jednu malou, ale podstatnou poznámku, v žádném případě vzhledem k představení Podvraťáci jsem nepoužil, ani nikdo jiný z našeho týmu spojení "non-dance" Proto si opravdu nic nepropůjčujeme. Ani zjednodušeně, ani komlikovaně, prostě nikterak. "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." (Hana Polanská). A když jsme si nic neropůjčili, tak ani nikterak nemůžeme nic do hloubky řešit. Nebo bychom mohli, ale to je už jiná absurdní písnička. Petr Boháč

Podle mne to, co dělá Spitfire company nemá nic moc společného s proudem vzniklým v evropské choreografii v letech 1998-2007 a známe ho pod označením non-dance nebo konceptuální tanec.Tento proud totiž poprvé v dějinách tance skutečně velmi do detailu a díky silné teoretické a filozofické základně kriticky reflektuje převládající režim reprezentace v divadelním tanci, režim charakterizovaný důrazem na tělesný pohyb, identifikaci lidského těla a divadelní akt komunikace ve vztahu k publiku. V těchto pracích je narušena syntéza mezi tělem a pohybem, chápaným jako vztah pohybu k tělu jako jeho subjektu, nebo pohybu jako předmětu tance, na kterém je založen moderní tanec. Choreografické problémy, tak v tomto smyslu nabízejí možnosti, jak tuto trhlinu mezi pohybem a tělem ukázat.
Nejvýraznější zástupci jsou např. Xavier Le Roy, Jonathan Burrows, Jan Ritsema, Boris Charmatz, Eszter Salamon, Mette Ingvartsen a Jefta van Dinther.
Dalším výrazným představitelem tohoto směru je Jeróm Bel, který se zaměřuje přímo na reflexi divadla jako takového, např. v jeho práci Show must go one. Z tohoto hlediska se přiblížil poučeně tomuto proudu u nás nejvíce zřejmě Viktor Černický ve své práci pro 4+4 dny na podzim minulého roku, což ale nebylo nikde teoreticky reflektováno. Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší.
Je pravda, že Non-dance dnes již ustupuje a prolíná se v teoriích s dalším promýšlením konceptů v tanci zastřešeném pojmem Postdance, cca asi od roku 2015.
Literatura Bojana Cvejic
CHOREOGRAPHING PROBLEMS:
EXPRESSIVE CONCEPTS IN
EUROPEAN CONTEMPORARY
DANCE